I. Výzva islámu
Co nás vede k tornu, abychom se starali o islám? Nemáme raději každého nechat žít v takovém náboženství, které sám má pro sebe za správné? Nestačí úplně to, že někteří vedou s muslimy rozhovor a v oboustranném setkávání se tak učí pomáhat si k vzájemnému poznáni a vzájemné důvěře? Stali jsme se občany jednoho světa. Přichází čas, kdy se máme pokusit společné žít v míru a problémy světa řešit věcné a pečlivě. Nadále však zůstáváme odcizeni svému vlastnímu náboženství a eventuální rozdíly bychom chtěli nechat být jako dogmatické a v osobním životě nedůležité.
Tak to s námi vypadá. Mezitím ovšem vliv islámu v mnoha zemích sílí. Islámské zákonodárství vstupuje do mnoha západních zemí, počet muslimů rok co rok stoupá; vznikají stále větší a výstavnější budovy, které svědčí o tom, že islám není překonanou záležitostí, že jeho přívrženci jsou na své náboženství hrdí, protože v něm nacházejí svou identitu a v žádném případě nejsou nakloněni myšlence, že by při řešení světových problémů měli zůstat mimo hru.
Musíme o islámu mluvit, protože nás k tomu vyzývá. Nutí nás, abychom promýšleli svou víru a ptali se, zda si skutečné v řešení problémů světa vystačíme sami.
Zatím se islám hlásí o své zcela zvláštní právo: je nejmladším náboženstvím, sjednocujícím v sobě samém všechna ostatní. Integruje v sobě židovství i křesťanství, neboť korán přináší „Abrahamovo náboženství“ a potvrzuje všechna zjevení, která kdy předtím sestoupila s nebes. Abrahamovo náboženství je vyznání jednoho a jediného Boha, který „neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven“ (Súra 112). Po takovém Bohu žízní lidské srdce a prorok Muhammad, poslaný Bohem, má tuto žízeň utišovat. Kdo jednou zakusil, co znamená jedinému Bohu sloužit a k němu se smět modlit, víc už od něho neodchází. Proto je nutno všechny otázky a problémy řešit také z pohledu koránu a tradice předávající slova a činy prorokovy.
Protože islám zprostředkovává jediné správné poznání Boha, dialog s židy a křesťany nemá význam: židovství i křesťanství jsou přece zahrnuty v islámu – posledním absolutním zjevení. Nikdy před islámem nebyla Boží jednota a jedinečnost vyjádřena tak dokonale, o tom je třeba židy a křesťany přesvědčit. Naopak židovství a křesťanství muslima přesvědčit nemohou, vždyť by jej vracely k něčemu zastaralému.
Hned od počátku stojí tedy islám vůči nám v opozici. Cítí se v převaze a je otázka, jak se v konfrontaci s jeho pojetím zachováme. Co to pro nás znamená, že po smrti a vzkříšení Ježíše Krista by „náboženství“ ještě mělo něco potřebovat k dokonalosti? Není Kristův kříž znamení, že všemu náboženství, veškeré lidské náboženské aktivitě je konec, protože Kristus je lis, který všechno sám sešlapal? Patří výraz „náboženství Abrahamovo“ vskutku do našeho myšlenkového světa? Známe Abrahama jako praotce lidu, ale ne jako zakladatele náboženství. Známe Boha, Otce Ježíše Krista, který svého Syna zplodil. Jaký je pak význam učení o jednom a jediném Bohu?
Hlasité otázky, ke kterým jako křesťané musíme zaujmout stanovisko, se nás ptají, co pro nás znamená odpovědnost, co by znamenalo pro naši víru přejit kolem nich bez povšimnutí. Soustředit se na islám může být i pro nás prospěšné. Všimněme si proto dobře Muhammada a jeho učení.
Muhammad v Mekce
Muhammad, jediný prorok islámu, žil přibližné od roku 570 do roku 632 v Arábii, nejprve v Mekce, potom v Medině, kde také zemřel. Mekka bylo obchodní město, kde se žilo v příbuzenských rodech. Celý rod nesl odpovědnost za činy svých členů a zastával se jich v případě těžkosti s rody jinými. „Rada starších“ spravovala město, v jehož středu stála Ka’ba, kde se ctilo 360 bohů a Alláh, tedy Bůh. Ze svých bohů mělo město zisky, neboť dvakrát ročně tam putovali poutníci z celé Arábie, aby se účastnili rituálních ceremonií. V takové době platil všeobecný mír, veškeré rozepře utichaly. Pořádal se trh, na němž obyvatelé Mekky značné vydělávali. Bohoslužby a zisky tvořily jednotu. Vedle toho se však už také vědělo o Bohu, kterému se žádné zvláštní pocty nevzdávaly.
Takový stav neuspokojoval všechny. Byli lidé, kteří měli sklon k monotheismu židovství či křesťanství. Tito lidé hledali jednoho Boha, životu v Mekce však zůstávali věrni. Jedním z těchto hledačů Boha byl Muhammad. Snažil se kratší či delší čas strávit v samoté a doufal v božské vnuknutí. Když přišlo, bylo mu po delším čase jasné, že šlo o víc než o individuální zjevení. Byla to inspirace k zvěsti, která se týkala celé Mekky, celé Arábie, a konečně i celého světa. Byl vyslán jako svědek Alláhův, svědek jediného Boha, který nebyl vytvořen a s ničím není srovnatelný.
Bylo to jednoduché a jasné svědectví. Muhammad byl přesvědčen, že tento Bůh byl také Bohem židů a křesťanů. Veškerý polytheismus je bláznovstvím a svědči o nevděčnosti vůči jedinému Bohu, Stvořiteli, Obživiteli a Soudci. Lze se takovému poselství vyhnout? Je třeba obávat se soudu: Bůh nevěřící trestá a věřící odměňuje a vede. Proto byl Muhammad ten, kdo varoval, ale také ten, kdo přinášel radostnou zvěst.
Pro Muhammada bylo nepochopitelné, že se obyvatelé Mekky o tohoto jediného Boha nezajímali, ale stále se drželi polytheismu. Pochybovali o Muhammadově prorockém úřadu a ptávali se, proč zůstává sám, proč ho nedoprovází anděl, proč je obyčejný člověk, který jí a pije a chodí po tržišti a nečiní žádné zázraky. Neměl by Bůh přece jen poslat někoho jiného? Duchem posedlého věštce nebo básníka? Pozastavovali se nad příběhy o Noachovi, Abrahamovi a Mojžíšovi, které nazývali „bajkami starých“ „i poznáním prostředkovaným jinými“, Či dokonce „podvodem“. I proti Alláhovi dělali poznámky. Proč se nikdy nepostavil na odpor jejich ctění jiných bohů a jejich předky zanechal v nevědomosti? Proč vyzývá Muhammada, aby platil na chudé – nemohl by se všemohoucí Bůh sám o chudé postarat? Tázali se plní údivu: „On chce z mnoha různých bohů učinit jediného?“
Také se obávali, že ostatní bohové je budou moci ze země vypudit, jestliže by jim přestali sloužit. Starostlivě se dohadovali, zda obrat k jedinému Bohu, kterého příliš neznali, nemůže vyvolat politickou a náboženskou revoluci, jejímž důsledkem by bylo, že by se dostala moc do rukou jednoho proroka stojícího ve spojení s Bohem, jehož přikázání ani zákony neznali. Odpovědi, kterých se jim dostalo prostřednictvím Božího zjevení, nebyly uspokojivé. Jednou se zdůrazňuje, že zvěst skutečně přichází od Alláha: „Seslal je ten, jenž tajemství zná nebes i země. A On věru odpouštějící je i slitovný.“ (25,6) Jindy se odkazuje k divu stvoření: „Což se nepodívali na nebe nad sebou, jak jsme je zbudovali a ozdobili a že není na něm žádných trhlin? A zemi jsme rozprostřeli a po ní pevně stojící hory rozhodili a na ní vyrůst jsme dali druhům všem překrásných rostlin pro potěchu očí i jako připomenutí pro každého služebníka kajícího. A seslali jsme s nebe vodu požehnanou, z níž dali jsme vyrůst
zahradám i zrní, jež dává úrodu, a palmám ztepilým, jež v řadách nesou trsy plodů, jako obživu služebníkům Našim. A vodou oživujeme i mrtvou zem, a takové bude i vale vzkříšení.“ (50,6–11)
Prorokovy příběhy jsou taky plné hrozeb vůči nevěřícím: „Vojsko každé tam na útěk zahnáno bude, byť mělo spojence. A již před nimi prohlašoval posly za lháře lid Noemův, Adovci i Faraon, jenž pánem byl kůlů, též Thamudovci, lid Lotův… Všichni bez výjimky posly za lháře prohlásili a trest (Můj) si zasloužili“ (38,11–14) Zjevení, které od dnů Adamových bylo sesláno bylo sice dáno židům, ale také jiným národům. Proto zde nacházíme plno biblických jmen promíchaných š jinými, zcela neznámými.
Alláh vykonává trest na nevěřících již nyní, ale pekelný trest je daleko horší: „A říkali: Zdaž až zemřeme a prachem a kostmi se staneme, budeme opravdu vzkříšeni, my sami a předkové naši dávní? Odpověz: Věru, první i poslední budou ke schůzce dne známého shromážděni! – A potom vskutku, vy zbloudili, za lež prohlašující, ze stromu Zaqqúmu se najíte a břicha svá si naplníte a zapíjet to budete vodou vroucí a pít budete tak, jak chlemtají žízniví velbloudi. Toto v den soudný budou jejich hody! Jsme to my, kdo vás stvořili, proč tedy pravdu nepřiznáte?“ (56,47–57)
Nakonec měli obyvatelé Mekky pochopit, že zjevení Čtení je něco zcela zvláštního: „Rci? I kdyby se lidé a džinové spojili, aby něco podobného Koránu tomuto vytvořili, nebyli by schopni přijít s něčím podobným, byť by si vzájemně byli pomocníky“ (17,88). Zjevení seslané s nebe není vymyšleno, je to písemný text nebeské knihy; prorok nemůže nic přidat ani odejmout. On je doručitel. Blahosklonné poznámky vůči koránu jsou přímým útokem proti Alláhovi. Obyvatelé Mekky se však přesvědčit nedali. Alláh pro ně zůstal cizincem, nekontrolovatelná zjevení politickou hrozbou. Pro proroka a jeho přívržence ovšem smilováním Alláhovým. Jak jinak by mohli odhalovat svou cestu bez takového vedení? Muhammad postoji obyvatel Mekky nerozuměl. Byl to přece arabský korán, vedeni a dobrotivost Alláhova, které jim mohly přinést hojnost.
Tak docházelo ke konfliktům, které nakonec vedly k tornu, že Muhammad musel hledat útočiště jinde. Poprvé nechal část svých přívrženců emigrovat do Abessinie a když tlak sílil, hledal pomoc venku. V čase putování poutníků a s tím spojeného trhu dohodl se s některými občany Mediny, kteří uvěřili v jeho poslání. Slíbili, že ho uznají jako proroka, budou ho poslouchat a vezmou na sebe některé morální povinnosti. To byla skutečná záchrana! V roce 622 poslal Muhammad napřed některé své věrné a sám je následoval jako poslední, když tajně opustil město spolu se svým přítelem Abu Bakrem. Určitý počet věřících zůstal v Mekce.
Odchod Muhammada do Mediny se arabsky nazývá „hidžra“, což lze přeložit jako „útěk“ nebo „emigrace“, ale doslovně to znamená „přelom“. Tento odchod je tak důležitý, že se stal počátkem nového islámského datování. Muhammad ztratil v roce 619 svého strýce, který ačkoliv nebyl muslimem, tak ho chránil, a jeho ženu Chadidju, která jeho prorocký úřad od počátku uznávala. Nový vůdce rodu už mu takovou ochranu neposkytoval, proto se tento zlom čekal už dříve. Nyní se však všichni emigranti museli ochrany svých rodů vzdát. To znamenalo nový život ve svobodě, daleko od všech rodových vazeb, daleko od modlářství, jen pod vedením Alláhovým v naprosté oddanosti (islám znamená odevzdanost). Zdánlivý úpadek byl vrcholem. Islám se stal skutečností Zdá se, že to byl stejný exodus jako ti dětí izraelských.
Bylo to skutečně tak, anebo jsou náhodné podobnosti pouze zdáním?
(přeložil Joel Ruml)