Dozvuky a význam
V roce 632 Muhammad převzal vedení poutě do Mekky. V předchozím roce vedl tuto pouť ještě Abu Bakr, když bylo zvláštním zjevením zakázáno všem pohanům usazovat se v okolí kultických míst a účastnit se pouti. Věřícím to naopak bylo uloženo jako povinnost, a tak se pouť stala čistě islámským svátkem. Veškeré ceremonie se přizpůsobily monotheistickěmu náboženství.
Vzápětí vznikl islámský kalendář (s dvanácti měsíci, bez přestupných dnů). Židé, křesťané i Peršané měli kalendář vlastní, proto i tímto způsobem se mělo zvýraznit, že nové světové náboženství je na ostatních náboženstvích zcela nezávislé.
Brzy po návratu z Mekky Muhammad onemocněl. Řízení modlitebního obřadu, salat, převzal Abu Bakr. V pondělí 8. června 632 Muhammad zemřel s hlavou v A’ishině klíně. Dílo bylo dokončeno. Další cestu musel lid hledat bez něho.
Kolik zajímavého již tento lid zažil! Na počátku malá skupinka v pyšné a sebevědomé Mekce, potom hledání spojenectví s obyvateli Mediny, až k šíření vlivy zbraněmi i vírou po celé Arábii – v průběhu deseti let ležela Arábie u prorokových nohou. Jedna země, jedno náboženství. Pohané, bezbožníci, ke kterým věřící nedávno sami také patřili, byli vyhlazeni. V Arábii se pak už neobjevili. Rozdělená Arábie, piná rozepří a drobných válek, se najednou stala jednotnou. A co víc, objevila se moc, která už nemohla být oběma tehdejšími velmocemi – Byzancí a Persií – ignorována.
Historie Muhammadova života a jeho působení tají dech. Prorok, který táhl Arábii ve jménu Alláhově, se nezastavil před žádnými hranicemi; zhanobil vše, co bylo dosud svaté, a rušil vše, co platilo jako zákon. Tvořil nové zásady; muž netušeného úspěchu, obklopený svými přívrženci, naplněnými láskou a úctou; muž, o kterém jeho nepřátelé řikali: „Jeho slovo má moc kouzla, kterým vzájemně oddělí člověka od vlastního otce, bratra, muže od ženy či vlastního rodu.“ Člověk, před kterým se nepřátelé chvěli, působil na okolí velkolepě. Díváme-li se my na jeho počínání a jeho skutky za doby, kdy žil v Medině, pak vidíme jen málo přitažlivého. Můžeme s překvapením konstatovat, že kdyby se mu protivníci více stavěli na odpor, nemohl by se nikdy stát tak významným. Vypadá to opravdu jako zázrak.
Vysvětlení, i když na náš vkus špatně působí jeho vyhlášení se prorokem, můžeme nalézt v odkazu na drsné mravy staré Arábie. Je nutno těmto mravům porozumět a neměřit vše naším pohledem.
Ani tak ovšem nemůžeme počítat s tím, že společenství věřících všechny události přijímalo samozřejmě. Případ od případu dávalo najevo i své pobouření, což ovšem jen podněcovalo vznik Alláhových zjevení – díky kterým víme o těchto událostech i my. Všechno jsou to jen stopy na cestě, po které je Alláh chtěl vést. Museli se učit, že společenství jejich protivníků je nástroj Alláhův, k vykonávání jeho soudu na zemi. Alláh jim zjevil, že existuje něco, co je daleko svatější nad všechny svaté měsíce prosté bojů: věc Alláhova, která je důležitější než pozemský majetek a budoucnost vlastních dětí – a že je lepší být na poušti bez datlové palmy než mít ve svém středu rebely proti Alláhovi a jeho pomazanému.
Přišly také starosti: s přísahou a smlouvou, s krvesmilstvem, s otázkou bojů ve svaté Mekce. atd. Pokaždé, když se věřící bouřili, museli se znovu poučit, že nastává nový čas, zatímco starý minul. Incest měl být nadále považován za chvályhodnou věc. Zainab získala zvláštní místo mezi Muhammadovými ženami, protože mu byla dána skrze zjevení od Alláha. „Muslimové byli díky tomuto manželství osvobozeni od tíhy pohanského zákona, který zakazoval adoptivnímu otci vzít si rozvedenou ženu adoptovaného syna“ říká později vykladač Koránu Zamahshari († 1075). Mnohé ženy, které mu byly dopřány, se pokládaly za perly vítězného řetězu kolem jeho krku, např. Sauda, vdova jednoho z emigrantů z Abessinie, A’isha, jeho nejmilejší manželka, dcera Abu Bakra, který dostal později titul: „největší poctivec“, Hafsa, dcera Umarova, později druhého kalifa, Hind Umm Salama, vdova po padlém při Alláhově výpravě u Uhudu, už zmíněná Zainab, Umm Habiba, dcera někdejšího protivníka z Mekky Abu Sufyana, Safiya, dcera Nadira z Khaibaru, Maimuna, sestra Abbasova, vůdce Muhammadova příbuzenstva; Muhammad ji získal při pouti na posvátné místo v roce 629. Třeba zmínit některé dcery vůdců poražených rodů a koptskou konkubínu Mariyu; patří k perlám náhrdelníku věřícího muslima, že přispěly arabské rody, Mekčané, židé a křesťané. Teprve když byl počet napiněn a další manželství nebyla nutná, Alláh mu je zakázal.
Nemůžeme dát za pravdu historikovi Buhlovi, který tvrdí, že Muhammad zdůraznil etický význam monotheismu, takového druhu náboženství, které samo může v člověku probudit morální pocit zodpovědnosti. Ve skutečnosti se tu všechno odmítá ve prospěch jediné věci – následování Alláha, bez ohledu na všechno ostatní, co je na Zemi. Alláh svého proroka vedl takovou cestou, aby se musela stát vodítkem pro společenství věřících; na základě toho pak byl život proroka (Sunna) učiněn základem života muslimského společenství. Jiná alternativa neexistovala.
Alláh zvolil správně, když učinil Muhammada svým pomazaným. Není snadné rozplést v zápisech Muhammadova Života legendy od historické skutečnosti, jedno je však zřejmé: Muhammad byl zvláštní člověk a komu jednou daroval své srdce, ten už je neztratil. Byl přátelský a laskavý, jeho smích byl odzbrojující;
podstatě byl zdrženlivý, spíš rozpačitý. Byl znám svou láskou k dětem a přátelskostí k otrokům a zvířatům. Vypráví se, že svou malou vnučku v průběhu modlitby nosil na ramenou, při každém sklánění ji sundával, aby ji vzápětí zase zvedal na rameno. Tak svobodný mohl být Alláhův pomazaný vůči svému bohu.
Jeho hluboká zbožnost, jeho odvaha, jeho často přísná uzavřenost a jeho vznešenost silně působily na okolí.
Po jeho pravici stával Abu Bakr, který obětoval majetek a jmění pro Alláhovu věc a vždy byl připraven pro svého přítele a pána jednat. A to zvlášť, když šlo o věc, která díky Muhammadovu předčítán (koránu jiné dohnala k slzám a na něho samého působila podobně. To nás může překvapovat, ale jde o to, zda tak Abu Bakr znovu a znovu silně neprožíval, jak se Alláh přibližuje k člověku. Pro něho islám znamenal vzdát se na milost a nemilost, a tím se učil mlčet a bez odporu se podrobovat. Porozuměl, jak je Alláh mocný a moudrý, a jaké poznání odevzdal prorokovi. Nebyl to právě tento důvod, který jej často při různých příležitostech doháněl k slzám? Toto vnitřní hnutí mysli z něj učinilo „největšího poctivce“. Jeho mírnost ho proslavila. Prokázal ji i tehdy, když vládl jako první kalif a když se snažil, aby nebyla opuštěna Muhammadem nastoupená Alláhova cesta. Ve všem stál při něm islám s jediným bohem v pozadí a povoloval mu proti pohanům a židům prudce vystupovat – např. když udeřil žida v synagoze Medině do tváře, protože řekl něco, co Abu Bakrovi připadalo bezbožné.
Po Muhammadově levici stál pozdější druhý kalif, Umar, který byl stejně tak dobře prorokovi k dispozici, ale musel se teprve učit podrobit se a nenechat se strhávat vlastní prudkosti. Po bitvě u Badru to byl Abu Bakr, kdo jej musel krotit, když chtěl všechny zajatce nechat popravit; při uzavírání smlouvy v Hudaibiyi by byl prorokovi nejraději utekl a když Muhammad zemřel a jemu připadalo nemožné, že by Alláhův prorok mohl umřít, tehdy hrozil smrtí mečem každému, kdo by mluvil o Muhammadově smrti. I zde to byla Abu Bakrova moudrost, která jej brzdila a která v souladu s koránem dokazovala, Že i Muhammad byl pouze člověk. Mohl vzplanout do prchlivosti a poslouchat moc náboženství, pro které se neštítil žádného násilí. A jediné slovo z koránu stačilo na to, aby ho uklidnilo. Jako kalifa jej neznal nikdo jinak než s důtkami v ruce – a také je používal, když třeba při modlitbě nestál někdo přesně v řadě. Ovládaly jej myšlenky na věčnost a trestající všemoc Alláhovu. Ovládán touto bázní bažil po vhodném regimentu; když to však vyžadovala situace, nezalekl se předkládat změny do ustanoveni Muhammadových a Abu Bakrových. Patří k největším státníkům všech dob a stal se zakladatelem islámské říše. Na smrtelném loži řekl: „Chtěl bych, abych byl býval zapomenuté zapomnění, chtěl bych, abych nebyl nikdy stvořen.“ Tak se obával přísného soudce.