V předchozích dílech letošního miniseriálu o kosmických metaforách, jimiž bibličtí svědkové opisovali Hospodinovo zjevování (viz Pt 7–9/2020), se ukázalo, že i obraz mezních oblastí obyvatelného světa byl pro jejich posluchače a čtenáře nabit symbolickou hodnotou.
S mořeplavbou přitom Izraelci měli podstatně méně zkušeností než s harcováním písečnými přesypy či s putováním mezi skalními štíty.
Jako nejpříznačnější rys pouště vystupuje v písemnictví starověkého Předního východu do popředí její nebezpečnost.
Svět obývaný lidmi, tedy „země“ v užším slova smyslu (viz Pt 6/2020 Hospodin a země), se z pohledu obyvatel starověké Mezopotámie, Sýrie a Palestiny nacházel v nepříliš širokém pásmu obdělávatelné půdy…
Když starozákonní vypravěč hovoří o zemi (heb. ’ereṣ), obvykle má na mysli nějakou konkrétní říši: zemi egyptskou, asyrskou, pelištejskou atd., často zemi zaslíbenou Božímu lidu. Jindy tímto slovem míní prostě svět obývaný lidmi.
Pro starověkého člověka platily za nejběžnější symboly zmaru voda a oheň. Tuto roli si podržely i v mýtopoetické licenci biblických vyprávění, zejména těch, která zvěstují Hospodinův soud.
Člověk nemusí být zrovna astronom, aby si všiml, jak na noční obloze měsíc jednou „dobývá“ k úplňku, jindy zase „couvá“, až se v novu lidskému oku ztratí docela.
„Ustavičně putuješ nebesy, / den co den přecházíš nad širou zemí. / … / Tvé paprsky proniknou až v místa skrytá, / v záři tvého vzcházení jsou vidět skutky člověka. / … / Skláníš se nad horstvy, zemi obzíráš, / všechny země zprostřed nebes vážíš …“ Slova tohoto žalmu v Bibli nenajdeme. Jde o úryvek z babylónského hymnu na slunečního boha Šamaše (BWL, HymŠ ř. 27–28, 9–10 a 21–22).
Nejzavilejším konkurentem víry v jediného Boha Izraele byl ve starozákonních dobách bezpochyby kult Baala – syropalestinského boha deště a větrné smršti, strůjce blesků a hromů.
„Nebeskost“ přitahovala náboženskou obrazivost odnepaměti.