Člověk nemusí být zrovna astronom, aby si všiml, jak na noční obloze měsíc jednou „dobývá“ k úplňku, jindy zase „couvá“, až se v novu lidskému oku ztratí docela. Pravidelné střídání měsíčních fází proto položilo základy časomíry: „Učinil jsi měsíc (járéaḥ) k určování času,“ s úžasem děkuje žalmista Bohu (Ž 104,19). Většina starobylých kultur se nejprve řídila lunárním kalendářem, který posléze různým způsobem přizpůsobovala kalendáři solárnímu (srv. Gn 1,14–18). Právě nov (ḥódeš) a úplněk (kese’) přitom udávaly základní rytmus, aby existenci nezahltila smrtící rozplizlost. Život musí pulsovat.
Platí to i o jeho rozměru náboženském: zejména novoluní bylo i ve starém Izraeli oslavováno jak v kruhu rodinném (1 S 20,5.18.24.27.34), tak v rámci sacra publica (Ž 81,4; Oz 2,13). Prorocké kritice ovšem neunikla ani tato kultická instituce, stejně jako samotný šabat a ostatní formy legitimního kultu, které lidská zvrácenost dokáže zbavit dobrého obsahu: „Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet“ (Iz 1,13–14).
Za povšimnutí stojí, že právě novoluní mnohdy představovalo den, kdy Hospodinovi proroci vynášeli orákula (Ez 26,1; 29,17; 31,1; 32,1; Ag 1,1), někdy dokonce na požádání tazatele (2 Kr 4,23). Stejně si na druhou stranu počínali i samozvaní hadači a vědmy (Iz 47,14). Proč tehdy? Vykročit do nového časového období s otázkou po Boží vůli smysl dává – ať je to na Nový rok či každé nové ráno. K této zvyklosti navíc existuje dobová paralela: Asyřané a Babylóňané přisuzovali svému měsíčnímu bohu Sínovi úzký vztah k věštění. A byl to právě on, koho v modlitbách prosili, „kéž při (každém) novoluní (akkadsky arḫu) vyjeví předzvěsti příznivé“ (YOS 1.45. II: 39).
Tajemný jev střídání měsíčních fází inspiroval ještě k další věci: Náboženská obrazivost smtarověkého člověka učinila z přibývání viditelné části luny symbol ženského těhotenství. Proto byla měsíční božstva často uctívána jako patroni utváření plodu v mateřském lůně. Na starověkém Předním východě to platí o sumerském Nannovi, asyrsko-babylónském Sínovi, syrském Jerachovi či chetitském Armovi (mj. v chetitštině armai- znamená „otěhotnět“). V Bibli pak čteme o Hospodinu: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, / v životě mé matky jsi mě utkal … / Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, / když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten … / Tvé oči mě viděly v zárodku“ (Ž 139,13.15n; srv. též vzdáleně Ž 22,11 a 71,6). Proroka pak samotný Bůh ujišťuje a posilňuje slovy: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, / dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, / dal jsem tě pronárodům za proroka“ (Jr 1,5; srv. Iz 49,1).
Biblická tradice obvykle není příznivě nakloněna náboženstvím okolních národů. Nicméně existují i výjimky z pravidla. V době babylónského zajetí Izraelci patrně učinili dobrou zkušenost s reformou tamního lunárního kultu, již se pokusil prosadit král Nabonid (555–539 př. Kr.). O Sínovi, jehož nejdůležitější svatyně stály v Charánu a Uru, hovořil jako o „bohu bohů“, který v sobě sjednocuje všechny božské síly a v němž se ostatní představitelé panteonu víceméně rozplývají. Důraz na uctívání pouze jednoho boha lidu Staré smlouvy nepochybně souzněl s fundamentem vlastního vyznání. Z tohoto úhlu pohledu se pak ozřejmuje, proč biblický vypravěč dává otci patriarchy Abrahama jméno Terach, „Měsíčan“ (Gn 11,26n), proč udělá z Uru jejich rodiště (Gn 11,28), proč je nechá přesídlit do Charánu (Gn 11,31), proč zdůrazní Sářinu neplodnost a její otěhotnění z milosti Boží (Gn 11,30; 18,10–14; 21,1–8), proč Abrahamovi potomci získávají nevěsty od svého urského příbuzenstva (Gn 24,4; 28,1n). A proč se ještě mezi svitky objevenými v Kumránu u Mrtvého moře objevuje text (4Q242), který babylónského krále Nabonida líčí jako konvertitu k židovství.