Moře (heb. jám; řec. thalassa) představovalo pro obyvatele starověké Palestiny poslední limitu obyvatelného světa – vedle hor a pouští. S mořeplavbou přitom Izraelci měli podstatně méně zkušeností než s harcováním písečnými přesypy či s putováním mezi skalními štíty. V nejstarších dobách ovládali přímořskou nížinu s přístavy Pelištejci (v Ex 23,31 je Středozemní moře dokonce nazýváno „Pelištejským mořem“). Proto Boží lid zprvu neměl kudy k námořničení proniknout. Později, v okamžiku, kdy by již případný talent uplatnit mohl, ho nepustili k lizu jeho severní sousedé Foiničani, kteří se nehodlali vzdát pověsti nejmocnější thalassokracie ve Středomoří.
Tuto historicky zřejmou frustraci odráží i biblická dějeprava. O izraelském loďstvu se zmiňuje v případě pouhých dvou panovníků. Šalomounovi k dokonalému bohatství sice nesměla chybět ani flotila, ovšem její součástí se i podle židovského vypravěče musela stát plavidla foinická (srv. 1 Kr 10,22) a posádka se neobešla bez vyhlášených mořských vlků z Týru (srv. 1 Kr 9,26–28). Druhá flotila, o níž je ve Starém zákoně řeč, se pak údajně potopila dříve, než stihla vyplout na svou první misi (srv. 1 Kr 22,49). Žalmista ovšem naznačuje, že Izraelci nebyli „suchozemskými krysami“ bez výjimky: „Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, / kdo konají dílo na nesmírných vodách, / spatřili Hospodinovy skutky, / jeho divy na hlubině. / Poručil a povstal bouřný vichr, / jenž do výše zvedl vlnobití. / Vznášeli se k nebi, / řítili se do propastných tůní / … Hospodin … / utišil tu bouři, / ztichlo vlnobití. / Zaradovali se, když se uklidnilo, / on je pak dovedl do přístavu, jak si přáli.“ (Ž 107,23–30) Popravdě řečeno, s oceány si ale nikdy zvlášť nepotykali: Moře pro biblické svědky napořád představovalo symbol všeho hrozivého a záludného, stvořitelský řád narušujícího a do neladu uvrhujícího. Beztvará vodní masa zkrátka platila za pozůstatek prapůvodního chaosu v našem přítomném světě – podobně jako poušť.
Protože s agresívními neřády to po dobrém mnohdy prostě nejde, je nutno se s nimi příležitostně pustit do křížku. Ve starosemitských náboženstvích se tak setkáváme s mýty o zápasech určitého božstva (Baal v Sýrii, Aššur v Asýrii, Marduk v Babylónii) tvořícího a bránícího obyvatelný svět před řád rozkotávajícím mořem. To přitom bývalo ztělesňováno božskou (syrský Jamm) či démonickou (mezopotámská Tiámat) postavou. Obdobná mytická vyprávění našla své místo i v náboženské paměti starého Izraele, zejména v Žalmech a v knize Jób. Bibličtí svědkové vítězství nad zmarem samozřejmě přiřkli Hospodinu. Vyznávají: Bože, Ty „umíš zvládnout zpupné moře, / zkrotit jeho vzduté vlny“ (Ž 89,10), „svou mocí jsi rozkymácel moře, / drakům na vodách roztříštil jsi hlavy“ (Ž 74,13) atd. V oddílech tohoto typu je Hospodin oslavován za svou válečnickou zdatnost, prudkost, urputnost – podobně jako Baal, Aššur, Marduk. Vystupuje v nich jako bojovník proti všem silám, které se staví na odpor Božím pořádkům.
Náboženská obrazivost Izraele ovšem dokázala kladně přijmout i jinou tradici, která s akvatickou symbolikou Hospodinova zjevování pracovala odlišným způsobem. Poté, co se v Orientu rozšířila řecká představa o Poseidónově koňském spřežení, které táhne jeho vůz po mořských vlnách, také Izraelci o svém jediném Bohu neváhali zvěstovat, že s „oři svými mořem cestuje, shlukem vodstev převelkých“ (Abk 3,15). A přitom si uvědomili, že k tomu koně nejsou nezbytní, protože Panovník nebes i země může nakrásně „kráčet po hřebenech mořských vln“ (Jb 9,8) tak říkajíc po svých. Odtud pak byl už jen kousek k tomu, abychom v evangeliu směli zaslechnout příběh, jak k bárkám našich existencí, vydaným napospas vlnobitím všeho druhu, přichází po rozbouřených vlnách v ústrety Boží Syn s uklidňujícím: „Se mnou už se nemusíte nechat neřády vyděsit!“ (srv. Mk 6,45–51 + par.)