Dalibor Antalík

Gn 29,31–30,24

Mt 7,21–23

Hra hodná hraní Text: 1. Korintským 9,22–27

„Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

Kromě etiky individuální, interpersonální a sociální se biblické mudrosloví v posledku soustřeďuje také na etiku náboženskou sui generis. Tedy na promýšlení otázky, jak se člověk může či má vztahovat k Bohu.

Před časem jsme uvedli, že biblická tradice učinila patronem staroizraelských filosofů krále Šalomouna. Nyní dodejme, že nebyl sám: kniha Přísloví zmiňuje v podobné roli i další panovníky: starozákonního Chizkijáše (Př 25,1) či exotického Lemúela (Př 31,1).

I když má člověk občas sklony zašívat se do závětří rodinných krbů a spadlých klecí manželství či partnerství, nikdy nepřestává být součástí širšího lidského společenství. Prostě proto, že byl stvořen nejen jako homo faber či religiosus, ale též jako bytost sociální.

Rčení biblického mudrosloví, která cílí na vztahy mezi mužem a ženou, jsou psána z perspektivy mužské zkušenosti – se světem, s životem mezi druhými lidmi, v rodině, v manželství. V rámci patriarchální společnosti byla určena k výchově mužské části populace.

„Je čas boje i čas pokoje,“ konstatuje biblické mudrosloví v Kazatelově pověstném zpěvu o tom, že všechno pod sluncem má svůj čas (Kaz 3,8b). Stane-li se člověk terčem útoku, konflikt ho nemine.

Biblické mudrosloví v prvé řadě promýšlí, co s námi emoce dělají. V druhé řadě pak radí, jak – alespoň s některými z nich – nakládat. Podobně jako v jiných souvislostech i při projevování citů vede člověka spíše k mírnosti a uměřenosti.

Bible jistě není učebnicí psychologie. Přesto i její zvěst počítá nejen s člověkem z masa a kostí, ale také s jeho duší. S normální lidskou duší, která není za všech okolností nad vše povznesenou a ode všeho oproštěnou.