Když starozákonní vypravěč hovoří o zemi (heb. ’ereṣ), obvykle má na mysli nějakou konkrétní říši: zemi egyptskou, asyrskou, pelištejskou atd., často zemi zaslíbenou Božímu lidu. Jindy tímto slovem míní prostě svět obývaný lidmi. V Novém zákoně se pak země (řec. gé) většinou stává šifrou pro prostor, který stojí v kvalitativním protikladu vůči nebesům vyhrazeným Božím hodnotám. V tomto duchu Jan Křtitel vydal o mistrovi z Nazaretu svědectví: „Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky“ (J 3,31).
Jako kosmická veličina země vystupuje v biblickém podání spíše okrajově, prakticky napořád v oddílech, které připomínají stvořenost všehomíru. Tak je tomu hned v prvních dvou verších Starého zákona: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Ale země byla nesličná a pustá (tóhú wabóhú)“ (Gn 1,1–2). Bez další tvůrčí péče by tato kosmická sféra zůstala bez fazóny, funkce, obsahu. Sama od sebe není „matkou Gaiou“, z níž by bylo možné sosat vesmírné energie, ani netečnou hmotou, která je tu jenom proto, aby se nechala donekonečna tunelovat. Aby se stala fešnou a oplývající možnostmi skýtat dobrý domov, je zapotřebí zahradník, sadař.
Tím prvním, archetypicky odpovědným je přitom sám Hospodin: „Bůh vysadil zahradu (gan) v Edenu na východě a … dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu“ (Gn 2,8–9). Přestože tuto svou roli později propůjčuje člověku (srv. Gn 2,15), bez jeho nepřetržitého opatrování se země neobejde nikdy. Právě jemu žalmista vyjadřuje vděk v našem hic et nunc: „Navštěvuješ zemi, / hojností ji zahrnuješ, / velmi bohatou ji činíš. / Boží potok je naplněn vodou, / pečuješ jim o obilí, / ano, máš o zemi péči. / Zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, / vydatnými prškami ji činíš vláčnou, / žehnáš tomu, co z ní raší. / Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, / ve Tvých stopách kane tučnost / … / Louky se oděly stády, / doliny se halí obilím, / zvučí hlaholem a zpěvem“ (Ž 65,10–14).
Hospodinovy chtónické pravomoci přitom nenesou užitek a požehnání jenom člověku. Ten totiž zdaleka není jediným obyvatelem této kosmické oblasti, jak mu připomíná jeho Tvůrce: „Všechna lesní zvěř mi patří / i dobytek na tisíci horách, / v horách vím o každém ptáku, / polní havěť též mám kolem sebe“ (Ž 50,10–11; srv. Jb 38–39). I pro ně je v žalmistově chvalozpěvu otevřena štědrá ruka Boží: „Prameny vysíláš do potoků, / které mezi horami se vinou. / Napájejí veškerou zvěř polí, / divocí osli tu hasí žízeň / … / Dáváš růst trávě pro dobytek / … / Hospodinovy stromy se sytí vláhou, / libanónské cedry, které on zasadil. / A tam hnízdí ptactvo, / na cypřiších má domov čáp. / Horské štíty patří kozorožcům, / skaliska jsou útočištěm pro damany“ (Ž 104,10–18).
Když člověk zavírá oči před skutečností, že není středobodem bytí, právě země mu jeho omyl umí ze všeho stvoření připomenout asi nejcitelněji. Třeba o tom, jak rychle se dokáže úrodná krajina bez náležité péče proměnit v poušť, měl obyvatel starověké Palestiny a jejího okolí povědomí, které lze jen popřát novodobému popírači lidského podílu na klimatických změnách.
Člověk jako zahradník a sadař zklamal nesčíslněkrát. Zemi však zůstává naděje, že neslavná „koruna stvoření“ naštěstí není tím posledním, kdo nad ní má moc: „Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin. Neboj se, dobytku na poli, stepní pastviny se zazelenají, strom zase ponese ovoce, fíkovník a réva vydají úrodu“ (Jl 2,21–22). Povede se našim skleníkovým plynům prorokův dobrý výhled (ne) zakalit?