V předchozích dílech letošního miniseriálu o kosmických metaforách, jimiž bibličtí svědkové opisovali Hospodinovo zjevování (viz Pt 7–9/2020), se ukázalo, že i obraz mezních oblastí obyvatelného světa byl pro jejich posluchače a čtenáře nabit symbolickou hodnotou. Zatímco vysoké štíty hor obvykle odkazují k nebesům Nejvyššího, chaotická moře a pouště ztělesňují svého druhu předsálí do podsvětí (heb. še’ól; řec. hadés). Jeremjášovo proroctví klade Bohu do úst otázku: „Což jsem se stal Izraeli pouští nebo zemí temnot?“ (Jr 2, 31), která staví poušť naroveň běžnému opisu onoho světa. Jonáš zas v hlubinách oceánu „volal o pomoc z lůna podsvětí“ (Jon 2, 3; srv. Jb 26, 5; Zj 20, 13).
Zejména biblická hebrejština pomyslnou říši, kam sestupují zemřelí, s oblibou označovala různými metaforami. Patřily mezi ně zejména „hlubiny země“ (taḥtijjót há-’áreṣ), „jáma“ (šaḥat), „propast“ (bór), „země temnot a stínu smrti“ (’ereṣ ḥóšek weṣalmáwet), „tmavá země“ (’ereṣ ‘épátá), „říše zkázy“ (’abaddón), „pustiny“ (ḥarbót), „země zapomnění“ (’ereṣ nešijjá) atd. Přestože mistr z Nazaretu o svém Otci věřil a učil, že „není Bohem mrtvých, nýbrž živých“ Mt 22, 32), Hospodinovo panství se nezastavuje ani na hranicích této kosmické sféry. I podsvětí je poslušno jeho slova a příležitostně tak ukazuje, kam vede cesta svévolných: „Půda se pod nimi rozestoupila, země otevřela svůj chřtán a pohltila je… Zaživa sestoupili do podsvětí se vším, co bylo jejich, a země se nad nimi zavřela“ (Nu 16, 31–33).
V knize Jób však nalezneme vzpomínku i na jiného „vládce“ še’ólu či alespoň „smrtonoše“. Biblický pisatel mu přisoudil tituly „Prvorozený smrti“ (bekór máwet v Jb 18, 13) a „Král hrůz“ (melek balláhót v Jb 18, 14). Z mimobiblických pramenů tato přízviska sice známa nejsou, ovšem s božskými panovníky a panovnicemi nad podsvětím se setkáme u všech sousedů starověkého Izraele: v Egyptě jím byl Usir, v Mezopotámii Nergal a jeho choť Ereškigal, u Chetitů bohyně Lelvani, u Churritů Allani, taktéž rodu ženského. V zeměpisně i kulturně nejbližší Sýrii touto rolí obdařili boha Rašapa s jeho družkou Adammou. Líčen byl především jako zdatný lovec, který svými šípy odnímá život všem tvorům.
Podobně bibličtí pisatelé příležitostně vykreslovali Hospodina jako lučištníka, jehož střely ukončují lidskou existenci. Žalmista tuto scénu evokuje v okamžiku, kdy vyznává víru, že Bůh není lhostejný vůči bezpráví a zakročí proti jeho pachatelům: „Neobrátí-li se, naostří svůj meč, / napne svůj luk a nachystá ho. / A připraví si zbraně smrtonosné, / šípy své zápalné přistrojí“ (Ž 7, 13n; viz též Abk 3, 9–11). Jeho terčem se ovšem nestávají jen nepřátelé lidu Božího a jeho svobody. Autor starozákonního Pláče hořekuje zástupně za celý národ nad porážkou Izraele a zničením prvního chrámu: „(Hospodin) napjal svůj luk / a jako terč svého šípu postavil mě. / Do ledví mých dal vstoupit / hrotům (dosl. ‚synům‘) toulce svého“ (Pl 3, 12n; viz též Pl 2, 4). Dokonce i spravedlivý trpící se vidí zraněný stejným způsobem: „Vězí ve mě šípy Všemocného, / můj duch se napájí jejich palčivostí“ (Jb 6, 4; viz též Jb 16, 12).
Představa Boha Abrahamova, Izákova, Jákobova a Ježíšova, který člověku odebírá svůj dobrý dar života, na první pohled moc přitažlivá není. Ovšem rozpoznání, že i lidská konečnost je v posledku v povolaných rukou, patří k nenaivnímu, nepovrchnímu životu víry. Zvláště, když přitom mohu mít spolu s žalmistou naději, že „v moci podsvětí mě neponechá“ (Ž 16, 10). Tak jako v ní neponechal ani svého Syna, kterého o Vánocích vyslal do našeho světa právě proto, že sami si z něj někdy umíme udělat peklo na zemi.