V krátkém úvodu ke 4. kapitole, jíž započíná druhá část knihy Kazatel (Kaz 4,1–6,9), autor nabízí čtenáři svůj postřeh: „I já jsem se obrátil a uviděl všechen ten útlak, který se děje pod sluncem. A hle, slza utlačených a není, kdo by je utěšil. V ruce jejich utlačovatelů je moc, tak není, kdo by je utěšil“ (Kaz 4,1). Kazatel se tu vyjadřuje k otázce moci (heb. koaḥ) a jejího zneužívání. Tedy k problematice, s níž se člověk všech dob, žel, potkává v nesčetných podobách, na nejrůznějších úrovních – od rodinných krbů, přes školy a pracoviště, až po vládní kabinety. Propůjčená moc by měla ty, kdo jí disponují, zavazovat k moudrému, tj. spravedlivému jednání. K tomu volá a orientuje sapienciální literatura biblická i mimobiblická. Kohelet však pohotově konstatuje, že realita je mudroslovnému ideálu na hony vzdálená: utiskovatelům zůstává pláč utištěných lhostejný zkrátka proto, že mají k dispozici mocenské prostředky a zabývat se nářky poškozených by pro ně představovalo zbytečný přepych. Ve jménu moci se stížnosti jednoduše smetou ze stolu.
Ocitnout se díky aroganci mocnějších bez šance na vylepšení své situace, tj. bez šance „na utěšitele“ (heb. menaḥēm) je ponižující. Taková situace člověka okrádá o chuť do života, zbavuje ho motivace. Proto čtenáře nepřekvapí Kazatelovo patetické pokračování, kdy „chválí mrtvé, kteří již zemřeli, na rozdíl od živých, kteří ještě žijí. A lépe než oběma je tomu, jenž ještě není, tomu, jenž nevidí to zlo, které se pod sluncem koná“ (Kaz 4,2–3). „Slzu utlačených“ Kohelet ovšem nehodlá nechat rozplynout a zapomenout v bezbřehém žalu. V následující kapitole se totiž ke svému úvodnímu výroku vrací. Pokusí se nahlédnout jeho téma ještě z jiné perspektivy, domyslet dál, upřesnit. A zároveň oné původní skepsi nabídnout nadějnější vizi jako alternativu.
Pustí se do toho v krátkém oddílku Kaz 5,7–8. Skutečností však zůstává, že se jedná o extrémně obtížné dvouverší již z hlediska jazykového, o to víc pak interpretačního. Proto se v jednotlivých překladech Bible už od starověku setkáváme s významově někdy i výrazně odlišnými přetlumočeními. Jako příklad si uveďme převod, který čtenáři nabízí Bible 21:
„Když někde uvidíš, jak je utiskován chudý a jak je lidem odpíráno právo a spravedlnost, nebuď tou věcí nijak překvapen. Vysoce postaveného totiž chrání vyšší, a ještě vyšší jsou nad nimi. Úrodu země si dělí všichni, na poli přece vydělá i král.“ Takovýto převod sugeruje obraz všudypřítomné korupce, v jejímž rámci se na nekalých praktikách, podvodech a vykořisťování podílejí představitelé státní správy, od nejnižších až po samotného panovníka. A jeden druhému přitom kryje záda, aby nikdo nebyl postižitelný.
Domníváme se, že autor knihy Kohelet byl v této pasáži k funkčnosti státního aparátu mnohem méně skeptický než původce citovaného novodobého překladu do češtiny. Pro náležité porozumění verši v Kaz 5,7 považujeme za klíčové přetlumočení zejména dvou výrazů užitých v hebrejském originálu: jednak podstatného jména medînâ, za druhé slovesa *t-m-h.
Pokud jde o první slovo, tak heb. medînâ (B 21: „někde“) představuje tvar odvozený od verba *d-j-n, „soudit“. (V tomtéž smyslu se tento prasemitský kořen objevuje i v eblajštině, akkadštině, ugaritštině, aramejštině, arabštině a etiopštině). Ve zpodstatněné podobě s předponovou me- se ho v biblické hebrejštině užívá ve významu „správní okres“, „místodržitelství“, „provincie“ (tak překládají ČSP a F. Čapek ve svém komentáři Kazatele), resp. v oslabeném významu jako „kraj“, „krajina“ (tak převádějí ČEP a Kral). Patrně ho lze v Tanachu považovat za výpůjčka z aramejštiny. V jejím prostřednictvím zaznamenaných nápisech nacházíme podstatné jméno mdjnh v týchž významech, navíc též ve smyslu „město“ či „městský stát“ (srv. arab. madīna, „město“). V biblických textech primárně označuje určitý správní obvod, správní území, jakým byly provincie nebo v perské éře tzv. satrapie (srv. Est 1,1; 2,3). Každý z nich měl na starosti místodržící či správce, jemuž byli podřízeni další úředníci. A především byly do jeho kompetencí svěřeny pravomoci soudní.
Pro srovnání lze vzpomenout na zavedení tzv. soudních okresů (něm. Gerichtsbezirke) r. 1850 v Rakousko-Uhersku, tedy i na našem území. Tvořily soudní obvody 1. stupně, tedy územní jednotky, podle kterých byly nezávisle na správním členění organizovány okresní soudy. (Soudní okresy v téměř nezměněné podobě převzala v r. 1918 i Československá republika a teprve v roce 1949 je v důsledku poúnorových snah o komunistickou centralizaci moci sjednotila s územněsprávními, tj. politickými okresy, čímž soudní okresy jako jednotka zanikly.)
Překládat tedy výraz medînâ jako „někde“ či „v kraji(ně)“ je zavádějící. Podobně i převod „v provincii“ v posledku oslabuje primární význam. Autor zde užívá povýtce technického termínu „soudní okrsek“, ve kterém, jak uvede dále, je bráněno výkonu práva. Nevykresluje tedy před očima možnost, že „někde“ (odkud je už jen krok k ještě vágnějšímu „všude“) či „někde v kraji“ se porušuje právo, nýbrž že je znevažováno v určité konkrétní územně-správní jednotce, v rámci přesně stanoveného systému.
Za ni pak nesou odpovědnost k tomu pověření činovníci, dosl. „vysocí“ (heb. sg. gāboah) s dozorčími pravomocemi (heb. *š-m-r, „střežit“), organizovaní hierarchicky ve třech úrovních. „Neboť vyšší střeží vysokého a nad nimi jsou nejvyšší,“ píše Kazatel. A tento kontrolní systém patrně chápe jako účinný nástroj, jak podpořit vymahatelnost práva. Oni „vysocí“ jsou tu od toho, aby zakročili, „pokud v soudním okrsku vidíš útlak chudého a upírání soudu a spravedlnosti,“ protože nižší instance zklamala.
Pro náležité porozumění Kaz 5,7 je v druhé řadě nutné vyhmátnout správný odstín hebrejského *t-m-h (B 21: „nebuď nijak překvapen“). Tento slovesný kořen (stejně jako v akkadštině a aramejštině) ve svém základním významu odpovídá českému „divit se“ (tak překládají Kral, ČEP i F. Čapek), eventuálně „strnout údivem“ (srv. „nebuď ohromený“ v ČSP). Ovšem v zesíleném významu se objevuje i se sémantickou hodnotou „být pomatený“ (viz Dt 28,28: „Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli“) a je-li užit o koni, pak znamená „být splašený“, „splašit se“ (viz Za 12,4: „každý kůň se splaší a jezdec na něm zešílí“). Pro význam v Kaz 5,7 připadá v úvahu zejména možnost převádět *t-m-h ve smyslu „nebuď zmatený“, „nebuď poplašený“, „nenech se zaskočit“.
Celý verš 7. lze tedy překládat: „Pokud v soudním okrsku vidíš útlak chudého a upírání soudu a spravedlnosti, nebuď tou záležitostí zmatený. Neboť vyšší střeží vysokého a nad nimi jsou nejvyšší.“
Následující verš 8. čtenáře seznamuje s jakýmsi výtěžkem předchozí Kazatelovy úvahy. Nicméně formulován je velmi úsporným, sevřeným způsobem, který umožnil velkou šíři jednotlivých překladů, jež jsou v tomto případě samozřejmě vždy především výkladem. Na začátku Kohelet opakuje svou oblíbenou rétorickou figuru, jíž se ptá po „užitku“ (heb. jitrôn) právě popsaného (srv. Kaz 1,3; 2,11 a 13; 3,9; 5,15; 7,12; 10,10–11). Odpověď na nadhozenou otázku ovšem zůstává enigmatická. Textu snad lze rozumět následovně:
„A užitek? Země je prostřednictvím všech, kvůli poli slouží se králi.“
První částí verše autor patrně míní, že užitkem funkční státní správy je nejen sama existence kontrolního mechanismu, jež má zaručit vymahatelnost práva, nýbrž hlavně „země“ (heb. ’ereṣ), tedy stát, který jestvuje participací všech (ba-kōl) – sociálně níže („chudí“) i výše („vysocí“) postavených. Díky účinnému dohledu pomocí hierarchizovaného státního aparátu a zároveň díky dozoru nad ním samotným lze společně („prostřednictvím všech“) vytvářet prostor, ve kterém je možný důstojný život.
Vztah druhé části verše k jeho začátku také není bez problému. Co si představit pod oním „polem“ (heb. śādê)? Nejspíše se zde může jednat o tzv. paralelismus membrorum k „zemi“ (heb. ’ereṣ) z prvé části sentence. V takovém případě by „pole“ bylo nutno chápat jako druhou metaforu pro státní útvar, říši. V tomto smyslu výrazu śādê ostatně užívá i jazyk biblické dějepravy (srv. „pole Amálekovců“ v Gn 14,7), novelistiky (srv. „Moábská pole“ v Rt 1,6) i prorocké zvěsti (srv. zcizení „našeho pole“ v Mi 2,4). Každopádně v mudroslovných útvarech Nového zákona se pole (řec. agros) příležitostně stává obrazem celého světa (řec. kosmos) a lidské existence v něm. Zřetelné je to v podobenství o plevelu mezi pšenicí a jeho výkladu v Mt 13,24–30 a 36–43. Snad tedy i u Kazatele lze ve dvojině „země“ // „pole“ spatřovat metaforu pro takový veřejný prostor, který umožňuje neodcizenou existenci, k níž patří, že člověk není ukracován lidsko-právně ani ekonomicky. Kvůli takovému životu, který podobně jako práce na poli nese plody, z nichž je člověku dáno okoušet (srv. Kaz 5,17–6,2), je pak možné „sloužit králi“ (heb. *‘-b-d melek) s čistým svědomím.