Svět obývaný lidmi, tedy „země“ v užším slova smyslu (viz Pt 6/2020 Hospodin a země), se z pohledu obyvatel starověké Mezopotámie, Sýrie a Palestiny nacházel v nepříliš širokém pásmu obdělávatelné půdy, které se od Perského zálivu táhlo iráckým meziříčím, přes syrsko-turecké pomezí až po východní pobřeží Středozemního moře, kde končilo Sínajským poloostrovem. Toto území tzv. Úrodného půlměsíce je přitom vklíněno mezi tři zeměpisné limity, jež bylo ve starověku možné překonat jen s nezanedbatelnými obtížemi. Jeho vnější okraj ohraničují jednak horské masívy v Íránu a v Malé Asii, v druhé řadě Středozemní moře. Vnitřní okraj pak vytyčují severní oblasti Arabské pouště. Zkušenost s těmito třemi přírodními mezemi – horami, mořem, pouští – se promítla i do náboženské symboliky kultur, které ve starověku měly svůj domov v tomto spojitém prostoru.
Hory (heb. harím; řec. oré) se často stávaly symbolem pro vše mimoměstské, venkovské, vzdálené a hraniční, co leží na pomyslném konci známého světa (viz např. Ez 11,23). Tuto běžnou horizontální perspektivu ovšem náboženská obrazivost s oblibou měnila ve vertikální. Oblačné vrcholky lze snadno přirovnat k prostoru, kde naše pozemská realita nejtěsněji sousedí se sférou nebeskou. Proto mohla ve starozákonní tradici zakořenit představa, že Hospodinova blízkost Božímu lidu je spjata zejména s dvěma výšinami: se Sínají (alias Chorébem) během putování pouští z egyptského otroctví a jeruzalémským Siónem v zemi zaslíbené. Na první vystupuje Mojžíš, aby přejal směrodatné ukazatele ke svobodě v podobě zákona takříkajíc z Boží ruky (Ex 19–31), na druhé král Šalomoun zbuduje chrám (1 Kr 6–8 + par.). Obě se tak stávají místem hierofanie, tedy vpravdě posvátným prostorem, kde se Hospodin zjevuje a může symbolicky přebývat.
Protože Boží dynamiku nelze přikovat na žádné neměnné místo, může žalmista navíc zvolat: „Pozvedám své oči k horám: / Odkud mi přijde pomoc? / Pomoc mi přichází od Hospodina…“ (Ž 121,1–2). Obrací se tak se svou prosbou na Nejvyššího, k němuž jakékoli skalní štíty ukazují bez ohledu na své jméno či zeměpisnou polohu. Jistě ne náhodou i evangelisté vyprávějí o tom, jak se mistr z Nazaretu chodíval modlit na hory (Mk 6,46 + par.), které nemusely nutně být vybavené chrámem, nebo jak na vrcholku jedné z nich onomu mojžíšovskému směrování dával svým výkladem novou šťávu (Mt 5–7).
Přestože se horám v Izraeli nepřinášely oběti coby božským či polobožským bytostem, jak tomu naopak bylo v Sýrii a Malé Asii, v biblické tradici si napořád podržely pozitivní předznamenání. Dokonce natolik, že starozákonní dějeprava zachovala příběh, v němž nepřátelští Aramejci označují Hospodina za „Boha hor“ (1 Kr 20,23.28): právě v jejich prostředí jim totiž Izraelci s pomocí Boží uštědřili vojenskou porážku.
Oproti tomu rovinatým údolím, která v Izraeli stála u kolébky polnohospodářské a městské kultury, se takovéhoto kladného zhodnocení nedostalo. Spíše než k nebeskému odkazovaly k podsvětí a jeho obyvatelům (tzv. Dolina Refájců v Joz 15,8; 2 S 5,18.22 + par.; 23,13 + par.; Iz 17,5) nebo ke dni Hospodinova soudu (tzv. Dolina Jóšafat v Jl 4,2.12). Vkládá-li tedy biblická dějeprava Mojžíšovi do úst slova „Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor i údolí“ (Dt 11,11), jako by tím mezi řádky také říkala: na své cestě budete potkávat všechno možné – ukazatele dobré i špatné. Budou vás směrovat vzhůru – nebo také dolů. A rozhodnutí bude na vás.