Nejzavilejším konkurentem víry v jediného Boha Izraele byl ve starozákonních dobách bezpochyby kult Baala – syropalestinského boha deště a větrné smršti, strůjce blesků a hromů. V hebrejštině i v jazycích okolních semitských národů však toto slovo, které doslova znamená „Pán“, nepředstavovalo jeho vlastní jméno. To znělo původně Hadda, později Haddu či Hadad, „Hřímající“ a Baal bylo jeho nejběžnější přízvisko. Není divu, že časem začal pozvolna splývat s bouřným Diem, jehož řecká vojska dopravila na Přední východ spolu s dalším nábožensko-kulturním vývozem. Proto mohl král Olympanů převzít od místního hromovládce jeho obvyklé příjmí „Pán“. Jen ho bylo třeba přeložit do řečtiny: tak zde začal být uctíván Zeus Kyrios.
Bibličtí svědkové však nepřestávali vyznávat: „Ani Hadad Baal, ani Zeus Kyrios, nýbrž pouze Hospodin, který vyvedl naše otce a matky z egyptské poroby, je, Bůh bohů a Pán pánů‘!“ (Dt 10,17; ve významu „pán“ se na tomto místě objevuje jiné hebrejské slovo ’ádón). Přesto se jim zvyk připodobňovat průvodiče Božího zjevování různým atmosférickým jevům nestal cizím. Zdůrazňovali jím jeho nadpozemský, „nebeský“ majestát (viz Pt 1/2020 Hospodin a nebesa).
Kupříkladu Ezechiel přirovnává Boží slávu k „duze, jež na mračnu (‘ánán) bývá za deštivého dne“ (Ez 1,28). Dějepravné látky pak jako o Hospodinově „pozemském sídle“, starším než jeruzalémský chrám, hovoří o výšinách „Boží hory“ Sínaje (alias Chorébu): otřásají se hromy a blesky (Ex 19,16), halí je mračno (‘ánán), protože na nich dlí sláva Boží (Ex 19,9; 24,15–16; 34,5). Když Hospodin z hory odchází, „z nebes kanou krůpěje, / ano, z nebes kanou krůpěje vod, / hory se potácejí před Hospodinem, Bohem ze Sínaje“ (Sd 5,4). Také řečtí mytografové umísťovali Diovo bájné sídlo na oblačný Olymp, stejně jako byl příbytek Baalův situován na často zahalené vrcholky Safónu.
V mimobiblických pramenech byl Baal titulován „Jezdec (na) oblacích“ (rákibu‘ arpáti). Podobně izraelský prorok neváhá metaforicky zvolat: „Hle, Hospodin Jezdec na oblaku (rókeb‘ al-‘áb) lehkém“ (Iz 19,1; srv. Dt 33,26). Žalmista dokonce hovoří o „jeho vozu z oblaků (‘ábím rekubó)“ (Ž 104,3-4). Davidovský Ž 18 pak Boží epifanii oděl bouřným koloritem zdaleka nejbarvitěji:
„Z jeho chřípí se vyvalil dým / a z úst jeho sžírající oheň, / až z něj uhlí řeřavělo. / Nebesa sklonil a sestupoval, / mrákava (‘arápel) byla pod nohama jeho. / Na cherubovi jezdil (vajjirkab) a létal, / střemhlav se snášel na perutích větru / … / Hospodin na nebi zaburácel, / Nejvyšší vydal svůj hlas, / krupobití a hořící uhlí. / Vyslal své šípy a (nepřátele) rozehnal, / blesky vypustil a uvedl je v děs“ (Ž 18,9–14).
Básnická licence? Nepochybně. Ale proč? Není pro obrazivost přesycenou speciálními filmovými efekty smršť nebeského ohně, uširvoucí vichřice a kaskadérských kousků na hřbetě anděla nadbytečná? Pro pozorného čtenáře Bible nikoli. Kromě toho, že chce poukazovat na svatou nezkrotnost „Pána pánů“, plní zejména funkci útěšnou: Bůh se o člověka v nouzi zasazuje s razancí orkánu, který maří zlo a před nímž temné síly kapitulují. Ž 18 (a nejen on!) ujišťuje především o záchraně a vykoupení – náhlých, prudkých, někdy divokých a hlavně skutečných.
Útěšný líc ovšem má i svůj varovný rub. Kdy? Když se člověk dá osedlat neochotou ke svobodě a hlavu strká do chomoutu králům takzvaným, přestože ho od něj nabízí jednou provždy osvobodit ten jediný „Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16). Pak to tu může vpravdě zabouřit: „Samuel volal k Hospodinu a Hospodin onoho dne způsobil hromobití a déšť. A všechen lid se velice bál Hospodina i Samuela. I řekl všechen lid Samuelovi: ‚Modli se k Hospodinu, svému Bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále‘“ (1 S 12,18–19).