„Ustavičně putuješ nebesy, / den co den přecházíš nad širou zemí. / … / Tvé paprsky proniknou až v místa skrytá, / v záři tvého vzcházení jsou vidět skutky člověka. / … / Skláníš se nad horstvy, zemi obzíráš, / všechny země zprostřed nebes vážíš …“ Slova tohoto žalmu v Bibli nenajdeme. Jde o úryvek z babylónského hymnu na slunečního boha Šamaše (BWL, HymŠ ř. 27–28, 9–10 a 21–22). Podobně jako v egyptském, syrském či chetitském obrazu světa si i v Mezopotámii lidé představovali, že přes den solární božstvo putuje po nebi, večer sestupuje na západě do moře, poté do samého podsvětí. Tím přes noc prochází, aby se ráno opět objevilo na východním horizontu. S ideou ustavičného pohybu slunce okolo země se navíc pojilo přesvědčení, že Šamaš při své okružní pouti všechno vidí, že je vševidoucí. Proto mu kněží a učenci svěřili roli patrona práva: jeho světlo vše proniká, nic mu nezůstává utajeno, a může tudíž jako neomylný soudce spravedlivě trestat zlé a odměňovat dobré počiny nás pozemšťanů.
V biblické zvěsti o Hospodinově blízkosti se stopy této prastaré solární teologie, společné celému starověkému Přednímu východu, zračí na řadě míst. Kupříkladu v kratičké „ódě na slunce (heb. šemeš)“ čteme: „Vychází na jednom okraji nebes, / probíhá obloukem k druhému konci / a nic se neskryje před jeho žárem“ (Ž 19,7). Jinde tuto prosvětlující všudypřítomnost žalmista přisuzuje přímo Hospodinu: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, / a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. / I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, / chtěl přebývat při nejzazším moři, / tvoje ruka mě tam doprovodí, / tvá pravice se mě chopí. / Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, / i noc kolem mne se stane světlem (’ór). / Žádná tma pro tebe není temná, / noc jako den svítí (’-w-r), temnota je jako světlo (’ór)“ (Ž 139,8–12). Ačkoli v celém Žalmu 139 není slovo šemeš zmíněno, solární metaforika se v něm zrcadlí zřetelně. Ještě další hymnus pak případné pochybnosti rozptýlí docela: „Vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, / milost a slávu daruje Hospodin, / neodepře dobro těm, kdo (v) bezúhonnosti chodí“ (Ž 84,12).
Jasnozřivá spravedlnost Boží zkrátka staví černoty lidské zvůle na druhou kolej. Proto Izajáš může Božímu lidu v babylónském zajetí tlumočit zaslíbení: „Temnota halí zemi, / mrákava národy, / ale nad tebou vzejde (z-r-ḥ) Hospodin / a jeho sláva nad tebou vidět bude. / I pronárody půjdou k tvému světlu (’ór) / a králové k jasu (nógah) vzcházení ( zeraḥ) tvého“ (Iz 60,2–3). Proto izraelští proroci (Iz 59,19; Ez 43,2.4; 44,2) a mudrci (Sír 42,16; 43,2–5) spatřovali ve svých viděních Hospodinovu slávu přicházet do našich údolí vzhůru nohama právě od východu slunce.
Neváhal-li Starý zákon vztáhnout solární metaforiku na svrchovaného Boha Izraele, zákon Nový ji neproblematicky promítl do obrazných výroků o jeho Synu. Zvláště na ni narážíme v pasážích, které se pokoušejí vystihnout slovy nelehko uchopitelné. Když jsou učedníci přítomni kromobyčejné sešlosti jejich mistra se zákonopravcem Mojžíšem a Eliášem, co prorocky volal ku spravedlivému chození před Hospodinem, Matouš shrne jejich zkušenost do výpovědi: „Ježíš byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila (lampein) jako slunce (hélios) a jeho šat byl oslnivě bílý“ (Mt 17,2). Proto nechají evangelisté na Velký pátek o polednách zatmět onen nebeský symbol Boží blízkosti a solidarity s námi (výslovně L 23,44). Ale pouze z toho důvodu, aby mu autor knihy Zjevení dal spolu se Vzkříšeným znovu vyjít na scénu v plné parádě a vyznal, že Beránek porážkou paradoxně zvítězivší má nadále „vzhled jako když se slunce skví (fainein) v plné své síle“ (Zj 1,16). A že bude mít solarizační účinek též na všechny „spravedlivé“, kteří jednou také „zazáří (eklampein) v království svého Otce jako slunce“ (Mt 13,43; srv. Sd 5,31).