Tragédie Jeana Vaniera

Po dobu jednoho roku jsem působil jako dobrovolník v jedné z komunit Archy v Lyonu. Žil jsem tam spolu s lidmi s mentálním postižením a dalšími dobrovolníky v domě rodinného typu. Bylo nás zhruba šest přátel s postižením a stejný počet asistentek a asistentů a sdíleli jsme každodenní život i práci v různých dílnách, na bázi rovnosti. To mě právě na Arše Jeana Vaniera oslovilo. Všiml si, že lidé s mentálním postižením se s druhými setkávají výhradně jako se svým rodinným příslušníkem, psychiatrem, lékařkou, pečovatelkou, atp. A že jim vlastně chybí normální horizontální vztahy.

Legrační svody finanční

Když u mého strýce Jana Šimsy po podpisu Charty 77 prováděli příslušníci Veřejné bezpečnosti domovní prohlídku, náramně se prý zaradovali, jakmile narazili na dopisní obálky z kapitalistické ciziny. Konečně bylo tedy „jisté“, kdo to všechno financuje. Už tehdy bylo pro tyto lidi nepředstavitelné, že je někdo statečný „zadarmo“, tj. že z toho nic nemá. Přitom jsem neznala ve svém okolí rodinu, která by byla chudší. Měli tři děti, zcela minimální plat faráře, a tetu Milenu, ač vystudovanou doktorku archivnictví, se neodvážil nikdo zaměstnat, takže byla tzv.

Soupeření s Boží moudrostí?

Milá, široká, a snad trochu i moje křesťanská rodino,

rád bych se zde krátce zamyslel nad tím, zda již zhruba dvoutisíciletá existence naší víry dostatečně přesvědčivě sehrává úlohu onoho „ukazatele správné cesty“, kterou, předpokládám, sama chce být především.

Je nás, křesťanů, mnoho, výrazný podíl z celkové lidské populace planety.

Dík Lévinasovi!

Bože, zbav mě těch tváří!

Ty pusinky. Ty oživlé podobenky. Ty poďobaný brady!

Jak se pitvoří, jak se tváří! Jak se ušklíbají!

Ty upřené oči, ohníčky žhnoucí!

Ústa dokořán!

Jak mi dýchají do nosu, do očí, do pusy, do uší!

Ksichty. Gesichten. Faces, and no names! Kolkolem magoři-běsi!

Jsem jim všem vystaven. Tím vším unaven. Jsem holý… bez obrany. Bezprizorný před bezduchými lícemi. Před líci bez rubů.

Pro homine 2020 / Hospodin a slunce

„Ustavičně putuješ nebesy, / den co den přecházíš nad širou zemí. / … / Tvé paprsky proniknou až v místa skrytá, / v záři tvého vzcházení jsou vidět skutky člověka. / … / Skláníš se nad horstvy, zemi obzíráš, / všechny země zprostřed nebes vážíš …“ Slova tohoto žalmu v Bibli nenajdeme. Jde o úryvek z babylónského hymnu na slunečního boha Šamaše (BWL, HymŠ ř. 27–28, 9–10 a 21–22).