Čtení: Jakub 3,1–13 Text: Lukáš 10,25–37
Lk 10,25–37:
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Příběh o milosrdném samaritánovi všichni známe. Jeho poselstvím je varování, abychom pořád neposuzovali druhé, zda už jsou dost dobří, abychom je mohli uznat za hodné nazývat se našimi bližními, ale máme se naopak ptát, komu my se můžeme stát bližními. A dále nás to Ježíšovo vyprávění vede k zamyšlení, že nejde ani tak o to pojmenovávání, kdo je našinec a kdo cizák, kdo přítel a kdo nepřítel, ale že jde o to, abychom byli s to vidět lidskou nouzi a v ní si navzájem pomáhali.
Ježíš nás pozvedá ze zvířecí říše do lidské. Už se nemusíme řídit starou částí mozku, kterou máme stejnou s plazy a možná i s hmyzem, v níž probíhají informace typu sežrat – nesežrat? Jsou to naši? Nebo jsou to ti z jiného mraveniště a proto hrrr na ně! Pozabíjet a kukly nanosit k nám a vychovat z nich bojovníky za naši stranu!
Ježíš nás tím příběhem kultivuje, polidšťuje: Už ne nezdravit je, nestýkat se s nimi, vyhnout se jim na ulici, raději přejít na druhý chodník. V autobuse či ve vlaku si radši sednout jinam, jiné kupé, jiný vagon.
Už ne my Židé a oni gójové. Už ne my Germáni a oni příslušníci podřadných ras. Už ne my bílí a oni černí či barevní. Už ne my z lepších rodin a oni „socky“. Už ne my vzdělaní a kulturní a oni nevzdělaní a primitivové. Už ne my evangelíci a pak ten zbytek, který věří špatně. Už ne my, kdo máme Ducha, a oni, kdo věří bezduše, takže vlastně ani nevěří. Už ne my normální, kdo mají selský rozum, a oni ti kavárenští žvanilové. Už ne my pracující rukama, díky nimž to tady celé funguje, a naškrobení inťoušové, kteří nedělají pořádnou práci a jen se vytahují. Už ne my, kteří znají drsnost života, a ti tam nahoře, kteří na nás kašlou.
Už ani ne to pokukování: stará se soused o zahrádku dost dobře? Sklízí včas? Nemá tam nějak moc plevele? A jaké má politické názory? A co ty jeho děti, jak se chovají?
Ježíš nás od naší soustředěnosti na rozdílnost vede k tomu, abychom viděli to, v čem jsme stejní, v čem se shodneme. Ježíš nás vede k tomu, abychom viděli, že máme – všichni lidé, na celém světě – stejné potřeby. A to skutečně můžeme spíš vidět, než slyšet. Vidět srdcem. Říká se okřídlená fráze, že víra je ze slyšení. To ano, ale slyšet se dá i zrakem a srdcem. Ušima slyšíme spíš někdy jen to pomlouvání, které rozděluje.
Povím vám příběh, který jsem si letos vykoledoval. Opravdu, pověděla mi jej sestra Naděje Dlouhá, když jsem za ní (a za dalšími dámami) zašel do domova důchodců na velikonoční pondělí na koledu. Příběh o Verunce Sochorové. V roce 1866 zde, jak všichni víme, probíhala bitva u Náchoda. Prušáci se opevnili na kopci Branka. Rakušané šli od Šonova vzhůru do kopce, kde je čekali pruští odstřelovači a téměř jistá smrt. Uprostřed kopce, a tak vlastně i uprostřed bitevního pole se nacházela osada Václavice a pár domů na místě, kterému se říká Na horách. Všichni obyvatelé z těchto míst utekli do lesa a jen v jedné chalupě z šonovských hor, kde bydleli Sochorovi, nechali mladou dívku Verunku Sochorovou, aby hlídala ročního hošíčka Jiříčka. Nechali ji tam proto, že byla hluchoněmá, říkali si asi, že chlapeček by je možná mohl v úkrytu prozradit a dívce určitě nebude vadit, když se ocitne uprostřed bitevní vřavy, protože neuslyší výstřely z pušek ani výbuchy šrapnelů. Snad to tu přežijí.
A skutečně Verunka i hošíček bitvu a ten masakr přežili, i když byl statek, ve kterém zůstali, střelami poškozen a kulky byly zavrtané i v trámech hlavní sednice. A nejen, že řež přežili, ale ještě Verunka, jak viděla, že kolem stavení leží ranění vojáci, začala je vtahovat dovnitř do domu a do dvora a tam je ošetřovala a pomáhala jim. Nedělala rozdíl mezi tím, kdo měl na sobě jakou uniformu, pomáhala všem, kdo to potřeboval. Po bitvě ji přijeli poděkovat a vyznamenat ji za hrdinství z velení jak rakouské, tak i pruské armády.
To rozdělování lidí podle oblečení a příslušnosti na naše a cizáky je jednak dílem našich starých zvířecích a hmyzích částí mozku, ale zároveň jsme schopní náš děsivý strach ze všeho cizího podpořit naším největším darem, který nás krom jiného odlišuje od všech ostatních živočichů na naší planetě. Tím darem je dar řeči. Bohužel náš jazyk nás rozděluje. Jak se říká v žalmu, máme často dojem, že nám náš jazyk zaručuje převahu (Ž 12,5).
A proto je lékem na bolesti lidstva, ke kterému nás také to Ježíšovo vyprávění o milosrdném Samaritánovi vede, proto je tímto lékem také hluchota. Může pomoci hluchota opravdová jako v případě Verunky, anebo hluchota obrazná, která nedopřává sluchu jedovatým slovům a pomluvám, které lidi rozeštvávají.
Neposlouchejme tolik to, co se na nás valí ze sociálních sítí a z internetu. Poslouchejme očima a svým srdcem. Ukrajinci, Evropská unie, Rusové, Američani, Íránci, Palestinci, Izraelci… To jsou všechno nálepky a vždy zjednodušení. Vlastně to, co je opravdu skutečné a reálné, je bolest jednotlivých Ukrajinců a bolesti jednotlivých rodin na Ukrajině a bolest jednotlivců a rodin všude na různých místech Evropy, Asie, Afriky, Blízkého východu i Ameriky.
Než se dívat na celky, dívejme se na jednotlivce a zkusme si vždy představit, jak by bylo nám v jejich situaci. Jak by ti bylo, kdyby to udělali tobě? A řekl bys potom Romovi nebo Ukrajinci, který by tě chtěl z příkopu vytáhnout „Nesahej na mě, já si počkám na naše… ani ti nerozumím!“ „Nech mě bejt, vždyť jsi černej“!?
Navíc ten příběh, který Ježíš vypráví, líčí, že ti nejlepší z našich už jeli kolem ve svých SÚV a ani nezastavili, natož aby něco udělali… Najednou mi ten Samaritán, Cikán, Ukrajinec může být docela dobrej!
Vlastně není špatné udělat tu zkušenost – náš farář je na nic, nepřišel, když mi bylo zle. Nás doktor se na mě vybodnul… církve selhávají, zdravotní systém hapruje, stát se nepostará… a potom se stane dobrým každý, kdo pomůže, každá neziskovečka, která si udělá čas, každý jino-stranec, který přiloží ruku k dílu.
Najednou se ukáže, že jsme všichni lidé a že i ti všichni Samaritáni, ti jiní, ti cizí a nepřátelští, mají mezi sebou také nemocné, a tak se je naučili léčit a vozí v autě lékárničku… a umí pomoci…
V knize Přísloví se píše: Zlé je věnovat pozornost ničemným rtům, klamné dopřávat sluchu zkázonosnému jazyku. Kdo se posmívá chudému, tupí toho, kdo jej učinil, kdo má radost z běd, ten bez trestu nezůstane. (Př 17,4–5)
Chtěl bych ještě připomenout pány, kteří rádi jezdili zvláštním způsobem relaxovat na jeden karibský ostrůvek. Těch pánů je hodně a v poslední době se chovají, jako by jim patřil svět. Oni se často vysmívají těm, kdo si zoufají. Věřím, že nejednají podle Boží vůle. A již ten první z nich to odskákal.
Jeden z nich ale zatím ještě sedává v oválné pracovně a odtamtud poučuje o své velikosti. Vypadá to na světě teď děsivě kvůli těmto pánům a jim podobným. Trochu jako v příběhu Pán prstenů – Dvě věže. Dvě hlavní centra vojenské moci. A z každého se řinou lži, které rozdělují svět. A nejen z těchto dvou center samozřejmě.
Lékem na to vše je Ježíš. Jeho poselství a jeho láska, která nás učí vidět lidi, ne nálepky. Učí nás vidět srdcem a nepodléhat řečem. Lékem je Verunčina hluchota, díky níž se neděsila lomozu zbraní a jen viděla potřeby raněných. Lékem je také mlčení astronautů na Artemis II – když byli spojeni s presidentem USA, který je zahrnul dlouhou řečí plnou sebechvály a vychloubání, jen mlčeli. Prostě nic neřekli. Vypadalo to, že dělají, jako by vypadlo spojení. Jeden z astronautů, Viktor Glover, který se s misí Artemis II dostal do vesmíru jako první Afroameričan, mluvil při jiné tiskové konferenci o tom, že smyslem celého letu je ukázat, že když se jako lidé spojíme napříč národnostmi, jsme schopni dosáhnout velikých věcí a velikého pokroku.
I my se můžeme – stejně jako ti astronauté a stejně jako Verunka Sochorová – stávat součástí veliké proměny lidstva a velikého pokroku – k větší ohleduplnosti a laskavosti. To je ostatně mise, na kterou jsme byli při našem křtu Kristem vysláni.
Píseň: Pomoz mi, můj Pane (EZ 679)