Pročítám znovu dějiny Byzance. Boj o moc je tu zvláštně nahý. Podobně jako dnes můžeme uvažovat, nakolik je vhodné tento boj maskovat za ideologie, eufemismy či floskule typu: je třeba tento či onen národ osvobodit. Pozastavujeme se, že někteří vládcové už toto maskování nepotřebují. Aspoň se už ale nemusíme namáhat s dešifrováním oněch lží. Prostě se jde dobývat. A člověk si říká, kdy to skončí? Nebo proč to neskončí? Dějiny Byzance jsou zvláštně nahé. Je libo maminku, která nechá oslepit vlastního syna, aby se dostala k moci? Irena v roce 797 nechala oslepit svého syna, císaře Konstantina VI., aby si udržela vládu nad Byzantskou říší. Konstantin krátce nato zemřel. Irena se pak stala samovládkyní – jednou z mála žen, které vládly Byzanci jako „basileus“, tedy císař, nikoli jen jako císařovna-manželka. Svolala mimochodem i Druhý nikajský koncil, který po období ikonoklasmu obnovil uctívání ikon. Zbožnost! Je libo sadismus na poražených? Basileios II., známý jako „Bulharobijce“ (Bulgaroktonos), nechal po bitvě u Kleidionu oslepit asi 14 tisíc bulharských zajatců. Každému stému prý ponechal jedno oko, aby mohl odvést ostatní zpět k bulharskému carovi Samuelovi I. Ten podle kronik při pohledu na zmrzačené vojáky utrpěl mrtvici a brzy zemřel. Je libo přesuny obyvatelstva? Jako běžnou praxi je využíval každý byzantský císař. A tak by se dalo pokračovat téměř do nekonečna. Řezání nosů, kleštění, oslepování, mrzačení.
Dějiny Byzance mne fascinují mnohem víc než dějiny Říma, protože na rozdíl od říše římské to byla říše, chcete-li stát, ryze křesťanská. Ať dělám co dělám, nejsem v žádném období schopen vidět rozdíl mezi jednáním uskupení, kde se nakumulovala moc. Ať dnes či před tisíci lety šlo o jedno – o větší kumulaci moci za jakoukoli cenu. Znalci Byzance vám řeknou, že smáznout to odkazem na césaropapismus je příliš zjednodušující. Absolutismus tam stejně jako v Evropě měl různé fáze. Někdy musel dokonce císař poslechnout konstantinopolského patriarchu. Podobně jako v Evropě museli němečtí císaři poslouchat papeže. Čtěte dějiny Byzance, tam to všechno je!
Nedávno jsem byl na přednášce o velikosti byzantského umění v období rozkvětu Ravenny. Přednášející se rozplýval nad duchovním prostředím a zbožností těch, kteří ony mozaiky vytvořili. Dost mě tento romantický výklad pobavil. Není nic vzdálenějšího pravdě, než představa Byzance jako něčeho, co může generovat pravou duchovní zbožnost. Byla to spíše státní ideologie, asi jako hákové kříže nebo rudé hvězdy. Jen jako její ideologie posloužily zbožně sepjaté ruce nebo ikony svatých či Krista a Bohorodice.
Sama Byzanc byla celé své dějiny drcená hordami nepřátel: Germánů, Slovanů, Peršanů, Arabů, muslimů, západních křesťanů. Kde by byla Evropa, kdyby nebylo Byzance, která byla hrází proti hordám z východu (podobně jako je dnes naším štítem Ukrajina).
Byzanc se bála, proto vedla války. Byzanc chtěla být supervelmocí jako říše římská. Pravdou je obojí zároveň. Podobně se dnes bojí Rusko všech okolo. A podobně se bojí každá supervelmoc – že přijde o svou super schopnost. Tak musí vést nekonečné války.
Číst dějiny Byzance pomáhá ztratit iluze. Pomáhá dívat se na svět takový jaký je. Jako divadlo, kde se žraloci rvou o kořist, aby sami nebyli sežráni. A aby dosáhli velkolepých vítězství. Má to výhodu: člověk není překvapen a zdrcen, když dojde k demytologizaci nějakého mýtu o někom, který by údajně měl být zárukou lidskosti.