Nad knihou Michaela Pfanna K svobodě je dlouhé putování: život Českobratrské církve evangelické v letech 1969–1989
Evangelický farář z Vrchlabí Michael Pfann se ve své studii, kterou původně sepsal jako svou disertaci na ETF UK a na evangelické teologické fakultě lipské univerzity, vydává po stopě svobody a nesvobody Českobratrské církve evangelické v době normalizace, tedy v období mezi pražským jarem roku 1968 a listopadem 1989. Klade si otázku, zda resp. nakolik byla Českobratrská církev evangelická v době normalizace svobodná. Svou knihu nazval podle známé písně, jejíž melodie pochází z filmu Jesus Christ Superstar a jejíž slova napsali evangelický farář Miroslava Heryán a Jaromír Plíšek. Tato píseň autorovi symbolizuje jeho téma, tedy život církve v době normalizace: zpívá ji nepočetné společenství evangelického mládežnictva, zpěv se nese v důvěrné, rodinné, ba exkluzivní atmosféře, „už samotné setkání má za předpoklad přemožení vícera omezení různého druhu a tvrdosti. A přeci zpívají o svobodě.“ (s. 11)
Autor tuto dobu zkoumá především na základě rozhovorů s pamětníky, s evangelickými faráři a farářkou starší generace, kterými jsou Jan Čapek, Jan Keller, Eva Pilátová, Petr Pokorný, Ctirad Novák, Milan Balabán, Jiří Doležal, Zdeněk Soušek, Alfréd Kocáb, Josef Veselý. Nešlo mu ovšem o reprezentativní vzorek, přiznává, že převládají faráři kritičtějších postojů, i když vybral přívržence vícera proudů a skupin.
Deklarovaným cílem práce není konstatovat, zda byla církev v době normalizace svobodná, nebo nesvobodná. Cílem je pochopit, jak „byla svoboda a nesvoboda v církvi prožívána, v čem její svoboda spočívala a jak byla omezována. (…)“ (s. 13) Chce ukázat jak ambivalentně „se dotazovaní faráři na základě své víry vyrovnávali s danou politickou, společenskou, církevní i osobní situací.“ (s. 13)
Škála postojů a reakcí
Nejsem církevní historik, nebudu se v tomto textu pouštět do podrobné analýzy jednotlivých aspektů knihy. Mé poznámky budou spíše však systematicko-teologického charakteru a zaměřím se v nich na onu autorem analyzovanou ambivalenci svobody a nesvobody života ČCE ve vymezeném období. Dodejme, že tato ambivalence se týká každého období života církve.
Ve svém důrazu na ambivalenci chce kniha chce, že život ČCE mezi lety 1968–89 byl složitější než běžná výkladová schémata, která se objevují i v oficiální sebeprezentaci ČCE a která její dějiny dichotomicky rozdělují na ty, kteří v době komunismu protestovali proti porušování lidských práv, a ty, kteří tehdejší režim legitimizovali. Autor takové schéma komentuje lapidárně: jde o černo-bílé zjednodušení, odráží nediferencovaný, černobílý přístup k historii, jehož „největší slabinou je, že vypouští celou šíři života církve ležící mezi těmito dvěma póly, či zcela mimo ně“. (s. 118)
Na základě rozhovorů s pamětníky a historických pramenů autor rozlišuje strategie aktérů, jak s komunistickým režimem koexistovali: stažení, politická a společenská a aktivita, resp. odpor vůči represi, odmítnutí politické aktivity. Těmto strategiím se věnuje obsáhlá pátá kapitola knihy.
Autor ukazuje, že tyto strategie nepředstavovaly tři prosté varianty, spíše každá z nich zastupuje jednu oblast na široké škále (a pojem škály je zde důležitý). „Neexistuje nikdo, kdo by byl věrný výlučně jedné z nich. Tyto strategie se vzájemně prolínaly a jejich užití bylo situačně podmíněno. (…)“ (s. 117)
Jednotlivé strategie – odpor, stažení do privátní sféry či odmítnutí politické role církve – nejsou tedy chápány jako vzájemně izolované kategorie, nýbrž jako proměnlivé a překrývající se polohy na širším spektru možných reakcí na normalizační režim.
Autor interpretuje dějiny církve z hlediska té metody, které se zjednodušeně a někdy i hanlivě říká revizionismus. Tato metoda je protikladná tzv. totalitnímu paradigmatu. „Interpretujeme-li komunistickou minulost jako čas totality, stojí totalitní režim a společnost, kterou režim pronásleduje, proti sobě. Takto před námi vyvstanou dějiny, jejichž aktéry jsou kolaboranti, oběti a hrdinové.“ (s. 19n) Jak poznamenává MPF, jde o dobře politicky uplatnitelné zjednodušení. „Druhý přístup se snaží o diferencovanější zkoumání a interpretaci minulosti, a věnuje proto více pozornosti společnosti a prožívání všedního dne u jednotlivců i různých společenských skupin. Zkoumá podíl dějinných aktérů na spoluvytváření společenské reality. Nabízí rozmanitější a vícehlasé dějiny, v nichž přijde ke slovu více subjektů (lidí).“ (s. 20)
Autor se tak zařazuje do historiografických přístupů, které zdůrazňují ambivalentní povahu jednání v diktaturách. Jsou spojeny se jmény Thomas Lindenberg (německý historik specializující se na dějiny každodennosti, násilí a života v bývalé NDR a dalších zemích východního bloku), Alf Lüdtke (německý historik, jeden z hlavních představitelů Alltagsgeschichte, „dějin každodennosti“. Ve svém výzkumu se zaměřoval na zkušenost obyčejných lidí, dělnickou kulturu a fungování moci v nacistickém Německu i v moderní industriální společnosti), Alexei Yurchak, v českém kontextu Michal Pulmann, Pavel Kolář, Muriel Blaive. (s. 20) Např. americký antropolog ruského původu Alexei Yurchak (1960) ve výzkumu pozdního socialismu upozorňoval na nemožnost redukovat jednání aktérů na opozici loajality a odporu. Podobně i Pfann představuje strategie církevních aktérů jako proměnlivé, překrývající se a situačně podmíněné.
Solidarita jako měřítko svobody
Protože autor zkoumá dějiny každodennosti církve, rekonstruuje historickou zkušenost „zdola“ na základě vyprávění aktérů, konkrétních osob, jež jsou „zapředeny v komplexu vlastních sociálních vazeb“ (s. 20), využívá k tomu metody orální historie, tedy zaznamenaných subjektivních vzpomínek a vyprávění pamětníků. Rozhovory s pamětníky interpretuje na základě tzv. zakotvené teorie (Grounded Theory), která nabízí způsob, jak z takových empirických dat postupně vytvářet interpretace a teoretické kategorie. Autor v rozhovorech s faráři hledá opakující se motivy a z nich „zdola“ skládá obecnější vysvětlení toho, jak žili v církvi v době normalizace svobodně či nesvobodně.
Autor nezakrývá, kterou strategii považuje za nejsvobodnější: tedy odpor vůči represi. Je spojena se jmény představitelů tzv. Nové orientace, kterým byl také odnímán státní souhlas (především Milan Balabán, Alfred Kocáb). Autor jasně kritizuje teologii legitimizující stažení církve z veřejného prostoru. Může se zdát, že jde ve stopách dlouhé tradice odstupu od světa a politiky. „V daném kontextu však nelze dost dobře v této strategii nevidět určitou situační teologii.“ (s. 144) Svoboda církve se podle této strategie uchovává ve svobodě zvěstování Božího slova uvnitř církve. „Ta však byla vykoupena poměrně pasivním přizpůsobením se omezení svobody církevního společenství a jeho členů.“ (s. 145) Dle Pfanna byla tato teologie, navzdory svému chápání, nesvobodnou, protože bránila solidaritě s těmi faráři a členy církve, kteří se režimu vzepřeli. „Nedostatek solidarity je totiž nedostatek lásky a stává se narušením společenství.“ „Svobodné naopak byly církev a teologie tam, kde měly odvahu v případě potřeby pozdvihnout kritický hlas, a především tam, kde podporovaly a uplatňovaly solidaritu.“ (s. 167) Snad by se dala tato teologie pojmenovat s nadsázkou jako pravobarthianismus: teologie Karla Bartha, především její důraz na Boží zjevení a odmítnutí zohledňovat v teologizování a zvěstování jeho kontext, prostředkovaná u nás podstatně J. L. Hromádkou, poskytovala základnu pro obhajování společenského a církevního statu quo.
Hlavním představitelem této teologie, resp. strategie stažení, ba dokonce odmítnutí politické aktivity a odpovědnosti církve je vlivný farář Jiří Doležal (autor mu ostatně věnoval i svou diplomovou práci – Život a působení farářů Alfréda Kocába a Jiřího Doležala v letech 1968 až 1989. Diplomová práce, nepublikováno, ETF UK, 2013.). Měl klíčový vliv na oficiální teologickou linii církve v obě normalizace. Čtenář má tendenci si ho zařadit do zdánlivě jednoznačné kategorie hlavního „záporáka“ knihy, jednoznačného představitele nesvobodné církve. Takto vyprávět dějiny však autor nechce. A tak se ukazuje, že ani Doležal se nedá do této kategorie bezezbytku zařadit: i on byl v jednom okamžiku schopen odvážného aktu solidarity se svými oponenty, když v r. 1977 odmítl zasednout v kárném církevním výboru se signatáři tzv. Dopisu jednatřiceti a dal podnět k teologickým rozhovorům s nimi. (viz s. 160)
Autor tak dochází k ambivalentnímu obrazu ČCE v době normalizace: „Církev i její členové se na životě společnosti a tím pádem také na fungování státního systému podíleli, v jistých ohledech ho legitimovali, v jiných se mu vzepřeli. (…) reprodukovali represi a nesvobodu. Církev a její členové ovšem také vytvářeli prostor, v němž bylo možné svobodu zažít. Tím se podíleli také na posilování svobody uvnitř společnosti žijící ve státní diktatuře.“ (s. 292) ČCE tak není představena jako jednoznačně svobodný či nesvobodný subjekt, nýbrž jako společenství existující v ambivalentním prostoru mezi oběma póly. MPF hovoří v závěru knihy o „dialektickém tanci“ na škále mezi póly svobody a nesvobody.
Pfannův „dialektický tanec“…
Tím, že odmítá rigidní binaritu kategorií odporu a kolaborace a myslí a vypráví ve škálách, odpovídá hlubší protestantské tradici paradoxního myšlení, vyjádřené hesly: ospravedlnění bezbožného, klasický reformační paradox simul iustus et peccator (člověk je současně ospravedlněný i hříšník) či teologii kříže, v níž se pravda zjevuje v napětí protikladů.
Pfannův „dialektický tanec“ mezi svobodou a nesvobodou tak překvapivě rezonuje s vlastní strukturou reformační teologie, která identitu křesťana i církve chápe paradoxně a nebinárně: jako současnost protikladů, nikoli jejich jednoduché vzájemné vylučování. Křesťanství totiž stojí na paradoxním obratu kategorií: bezbožný je ospravedlněn, Ukřižovaný je Vzkříšen, Bůh se zjevuje v slabosti, pod protikladem (sub contrario), svoboda vzniká uvnitř nesvobody. To je přímo anti-esencialistická logika. Nejde o čisté identity, ale o dynamický vztah protikladů.
To je velmi blízké Pfannově představě církve: nesvobodné, ale jednající svobodně, omezené, ale tvořící autonomní prostor, kompromitované, ale ne redukovatelné na kolaboraci.
Ostatně i zmíněný Karl Barth odmítal harmonické syntézy, přímé ztotožnění Boha s dějinami, jednoduché morální sebeospravedlnění. Pravda vzniká v dialektickém napětí: soud a milost, Ano a Ne, transcendence a vtělení. To, že pravda lidské existence neleží v čistých kategoriích, ale v paradoxním, ambivalentním a relačním prostoru mezi nimi, se pak vhodně propojuje s historiografickými metodami dějin všedního dne, kde hraje roli myšlení v kontextech a ve škálách.
…v kontextu současného humanitního myšlení…
Nedá mi to, abych Michaelovu knihu nedal do širšího kontextu vývoje humanitních věd a filosofie: Jeho líčení a interpretace dějin ČCE v době normalizace zároveň odráží širší tendenci současných humanitních věd překonávat binární modely interpretace sociální reality. Podobně jako queer teorie zpochybňuje ostré dichotomie identity a pracuje s pojmy spektra, škály či fluidity, i Pfann odmítá redukovat jednání církevních aktérů v období normalizace na opozici „oběť–pachatel“ či „odpor–kolaborace“. Namísto toho ukazuje pluralitu a prolínání strategií, jejich proměnlivost a situační charakter. Takové spektrální myšlení asi nejviditelnější v sexuologii a gender studies, kde je sexualita chápána jako kontinuum (např. práce Alfred Kinsey – tzv. Kinseyho škála), resp. i gender: je to spektrum neredukovatelné jen dvě identity.
Důraz na subjektivní zkušenost aktérů potom Pfannovu práci přibližuje ke konceptům kontextuálních teologií, které v dnešní době jsou nejviditelnější v queer teologii. To už je ovšem širší úvaha, která by potřebovala rozvedení v jiném textu.
… i jako ovoce civilní interpretace
Autorovi respondenti byli také představitelé tzv. Nové orientace a sám autor je v tomto kontextu přímo osudově, či prozřetelnostně zakotven. Nová orientace přispěla do teologického myšlení ČCE konceptem tzv. civilní interpretace evangelia, která byla ovlivněna pozdním D. Bonhoefferem. Troufám si Michaelovu knihu nazvat pozdním plodem této civilní interpretace. Cituje svého dědečka Jana Čapka: „Podle Čapkova vnímání by právě civilní interpretace měla napomoci k tomu, aby si povzbuzující zvěst evangelia našla cestu do každodenní, ,civilní‘ situace člověka v celé její komplexnosti se všemi možnými krizemi, které lidé prožívají, a právě zde přišla ke slovu. K tomu, aby se to podařilo, je však třeba vzít vážně komplikovanost této situace: „Ale je potřebí si přiznat, že ta situace je složitější, než je. A to je civilní interpretace.“ (s. 124)
Kniha dobře ukazuje „že ta situace byla složitější“. A tím zneklidňuje vzhledem k dnešku: Nutí položit si otázku: kde stojím já? Jaké jsou mé životní strategie? Kde se ukáže, že jsem ve svém zvěstování a životě petrifikoval vnitřní i vnější nesvobodu? Ostatně takto zneklidňuje, ale právě že i uklidňuje evangelium. V tomto dialektickém napětí zneklidňování a uklidňování spočívá ono dlouhé putování ke svobodě božího království.
Michael Pfann, K svobodě je dlouhé putování: život Českobratrské církve evangelické v letech 1969–1989. Karolinum: Praha, 2024