Milena Šimsová, pořadatelka archivu Přemysla Pittera a Olgy Fierzové, se zlobila na titul monografie Pavla Kosatíka o Přemyslu Pitterovi – Sám proti zlu. Při práci s dějinami se nemají zvýrazňovat jevy negativní, to, proti čemu se zápasí a bojuje, ale naopak, u křesťanů zejména, hodnoty, které se staly východiskem zápasů té které osobnosti. Primární není totiž proti čemu jsme, ale rozhodně záleží, z jakých duchovních zdrojů vycházíme, když se snažíme něco prosazovat.
Běží mi tohle její dictum hlavou, když se opakovaně vracím k inscenaci Kazatel: Přemysl Pitter. Mnohostrannou osobnost Přemysla Pittra sleduje od jejího zrodu. Inscenace začíná venku, před vstupem do libeňské synagogy, odkud diváky vtáhne do kruhu pittrovského „bratrství“ a nenásilně z nich učiní spoluaktéry jeho zápasů. Zblízka tak můžeme sledovat, jak se uprostřed 1. světové války rodí jeho pacifismus, jak se ptá: „Proč jsi mě zachoval, Pane, zatímco jiné jsi ponechal záhubě? Copak jsem lepší než tisíce ostatních?“ Potkáváme ho jako kazatele pro kolemjdoucí pražskou veřejnost, který nic nedá na prvorepublikový nadšený jásot davů a klade o to větší důraz na odpovědnost jednotlivce: „Ty lidská maso, jsi stádo. Dnes voláš Hosana!, zítra Ukřižuj!” Právě tak jsme zapojeni do jeho angažmá při realizaci Milíčova domu pro děti na Žižkově a přesvědčování skeptických donorů. „Myslíte, že jsou zázraky možné i dnes, pane inženýre?“ – a také hledání, jak nenásilně s těmito dětmi pracovat a motivovat je. „Vlastně za jediný funkční výchovný prostředek považuji rozhovor mezi čtyřma očima. … I když se třeba účinek neprojeví hned, je to lepší, než kdybych na dítěti uplatňoval nějakou formu násilí,“ slyšíme, jak své krédo opakuje při výslechu na gestapu a svým hlubokým humanismem konfrontuje i vyslýchajícího gestapáka. A samozřejmě při poválečné „akci Zámky“, během níž se mu podařilo navzdor bující české pomstychtivosti shromáždit do společného bezpečného prostoru děti židovské, přicházející z nacistických koncentráků, i německé, přicházející z poválečných koncentráků českých. A skrze jeho zkušenosti a pastorské působení poznáme i neutěšené poměry v uprchlickém táboře Valka, kde po emigraci působil deset let.
Inscenaci nese především herectví Jakuba Gottwalda, který hru režíroval a podílel se na scénografii. Cosi jako „chór“, který jednou hraje hry v Milíčově domě a jindy strojově skanduje svou nenávist, sestavili tvůrci ze středoškolských studentů, kteří amatérsky působí v Divadle Paměti národa. Působivost inscenace dotváří i prostor libeňské synagogy, který na sobě nese stopy ne tak vzdálených dějin. Bezbrannost Pitterových postojů a zápasů podtrhuje i hercova čím dál větší odhalenost – s níž ovšem o to víc kontrastuje jeho odhodlání nepoddat se valícím se dějinám, nepodlehnout tváří v tvář mase a stupňujícímu se násilí bezmoci ani rezignaci. Inscenace je silná v tom, jak dokáže evokovat Pitterovu vnímavost k bezbrannosti dětí, zasažených chudobou a sociálním vyloučením i obecně panující nenávistí a násilnictvím té které doby. Jeho slitovnost, která vidí Kristovu – a tudíž lidskou tvář i v dětech nepřátel. Jednoduchá kazatelská stolička podtrhuje deklarovanou odpovědnost jednotlivce, která v Pitterově případě vyrůstá z hluboce prožitého a promyšleného „Můj život nepatří mně.“
Když se ptáme, k čemu je dnes křesťanství, jak ho žít, interpretovat, ztvárnit, předat, nalézáme nosnou inspiraci v Pitterově zasazenosti do dějin, v jeho důrazu na odpovědnost jednotlivce tváří v tvář konkrétním momentálním dějům, v jeho vnímavosti k bezbrannosti „maličkých“ (aniž by si je jakkoli idealizoval) a schopnosti solidárně hledat cestu dál. V jeho promyšlené a nadějeplné sázce na nenásilí navzdor době prosycené násilím. Jaksi mimochodem vyvstávají otázky nad tím, jak moc sami propadáme válečnické mentalitě či masovosti, ať už má podobu válečného fanouškovství, nacionální, třídní či emoční.
Uvědomil jsem si, že úvodem zmíněná kritika Mileny Šimsové je přece jen relativní. Ano, prvotní jsou duchovní zdroje, které se staly východiskem zápasů té které osobnosti – a libeňská inscenace k nim citlivě odkazuje. Ovšem nelze retušovat ani to, s čím ta která osobnost zápasí a bojuje, v Pitterově případě konkrétní dějiny, které na sebe berou – díky jejich lidským aktérům – podobu bezcitného zabíjení, propastných sociálních rozdílů nebo nacionalistického běsnění. Pavel Kosatík psal svou pitterovskou monografii Sám proti zlu s ambicí dostat Přemysla Pittera do panteonu inspirujících novodobých českých osobností. Inscenace Kazatel: Přemysl Pitter nás konfrontuje s tím, že on už tam vlastně je a je to naše ignorance, pokud to nevíme.
Kazatel: Přemysl Pitter. Režie Jakub Gottwald, scénář Ondřej Novotný, scénografie a kostýmy Jakub Gottwald a Simeon Hudec, hudba
Simeon Hudec a Matouš Hejl.
Hrají Jakub Gottwald, studenti ateliérů Divadla Paměti národa