Mezi Nizozemskem a Českou republikou existuje mnoho rozdílů. Co ale máme v této době jistě společného, je vzestup radikálně pravicových stran a radikálně pravicové ideologie, kterou zastává mnoho lidí. Současná česká vláda v čele s ANO, SPD a Motoristy se nachází velmi napravo od politického středu. Jako Holanďan to nemusím vysvětlovat. Poslední parlamentní volby v Nizozemsku, které následovaly po pádu předchozí velmi pravicové vlády, na níž se podepsal především Geert Wilders, vedly k mírnému posunu směrem ke středu. V nizozemském parlamentu s 15 různými stranami (Nizozemsko nemá 5% volební práh) je však více než třetina křesel obsazena stranami, které jsou v různých ohledech poměrně pravicové. Komunální volby v březnu letošního roku ukázaly, že tyto strany volí mnoho konzervativních křesťanů. Wildersova protiimigrační a protiislámská strana (PVV) má mezi nimi pozoruhodně velkou základnu příznivců. Nizozemsko má relativně velký počet žadatelů o azyl z islámských zemí: z Afghánistánu, Sýrie, Jemenu, ačkoli v posledních letech tento počet klesá. Když se ve městě nebo na vesnici oznámí, že se tam na příkaz vlády otevírá přijímací centrum pro žadatele o azyl, hrozí, že mezi částí obyvatelstva propuknou protesty, které někdy zahrnují brutální násilí. V poslední době dochází k rozbíjení oken a zakládání požárů na radnicích a starostové jsou fyzicky ohrožováni.
Od kulturního křesťanství k učednictví
V nizozemské společnosti existuje silný podtón radikálně pravicové ideologie, a to i v rámci církví. Nizozemská rada církví, která ovšem nezastupuje všechny církve (chybí ty nejkonzervativnější), vydala právě k tomuto tématu koncem dubna prohlášení. Jako jeho nejstručnější shrnutí můžeme uvést, že radikálně pravicová ideologie není v souladu s křesťanskou vírou. Co se v něm říká, když se do něj začtete podrobněji?
Deklarace na úvod vyzdvihuje důstojnost každé lidské bytosti: každá lidská bytost je stvořena k obrazu Božímu. Před Boží tváří musí mít lidé možnost svobodně se rozvíjet. Z toho plyne zásadní hodnota demokracie a právního státu: „…jsou politickým řádem, v němž jsou lidé uznáváni jako nositelé důstojnosti a práv, v němž je moc rozdělena a slabí dostávají ochranu.“ Radikálně pravicová ideologie, i když má různé tváře, tomu odporuje. Charakteristické je, že neuznává demokratické hodnoty; objevuje se pohrdání pravdou, oslavuje sílu, moc a mužnost, zatímco opovrhuje službou a zranitelností. Deklarace uvádí: církve se k tomu musí vyjádřit, i když hned nastává dilema, že odsoudíte lidi s jejich otázkami a obavami, a tím se jim vzdálíte. Což vede k dalšímu velkému nebezpečí, rostoucí polarizaci. Tomu lze předejít tím, že se nebudete primárně zaměřovat na konkrétní politiky a pravicové strany. Místo toho je potřeba pochopit a vyložit, co je ve skutečnosti v sázce, a především musíte i nadále mluvit svým vlastním jazykem: křesťanským jazykem.
Tím ale problém nekončí: pravicová ideologie se často prezentuje jako křesťanská. Někdy se hovoří o „kulturním křesťanství“, které je pak považováno za úzce nacionalistické, protiislámské, ale také (dodal bych já) „proti-woke“, proti LGBTQ. Příklady toho vidím v Americe, ale také v Rusku a některých evropských zemích. Deklarace vysvětluje, že v těchto případech nejde o křesťanskou víru, jak ji vyznávají církve. Je proto třeba rozlišovat mezi křesťanstvím jako „kulturou“ nebo „dědictvím“ a křesťanstvím jako následováním Ježíše. Církev musí používat křesťanskou terminologii promyšleně a neponechávat ji napospas lidem, kteří slovo „křesťan“ používají nedbale nebo strategicky. Na základě těchto argumentů dochází deklarace k významu pojmu učednictví: může se shodovat s touhou po stabilitě a směru, ale má také kritický rozměr. Obojí je stejně důležité.
Pozadí vzestupu radikální pravice
má v evropských zemích různou podobu. Lidé mají často pocit, že jim vláda nenaslouchá. V jejich očích jim demokracie nepomáhá chránit jejich vlastní zájmy. Po druhé světové válce jsme tady na Západě zažili dlouhé období rekonstrukce a růstu a lidé pracovali na tom, aby se život jejich dětí zlepšil. Nyní je tomu naopak: lidé se bojí, že jejich děti to budou mít horší. Války zuří stále blíž a lidé se bojí. Mnoho známých jistot zmizelo a mnoho lidí cítí jakousi nostalgii po době, kdy bylo všechno lepší a především jasnější. A z toho těží pravicoví politici. Přestože Nizozemsko se svými koloniemi a takzvanými hostujícími dělníky například z Turecka a Maroka je dlouhodobě velmi multikulturní zemí, někdo jako Geert Wilders neustále říká, že „Nizozemsko už na ulici nepoznává“. Částečně kvůli muslimům nosícím šátky, o kterých mluví velmi urážlivě. Otázkou je: co myslí tím „Nizozemskem“? Zvěčňuje mýtus o Nizozemsku, které nikdy neexistovalo, ale tento mýtus plní svou funkci. Využívá nejistoty, kterou lidé cítí, a tuto nejistotu posiluje. A dokonale se shoduje se způsobem, jakým Putin a nyní i Trump hovoří o úpadku západní civilizace, včetně přijímání např. LGBTQ menšin. Tato západní civilizace, která údajně mizí, je následně označena za křesťanskou. A to posiluje pocit, že je posvátnou povinností tuto křesťanskou civilizaci zachraňovat. Pak chápete, proč konzervativní křesťané rádi volí Wilderse a další radikálně pravicové strany. To ale není celé vysvětlení. Existuje také velké pochopení pro další radikálně pravicové postoje, například popírání klimatických změn. Souvisí to s popíráním „pravdy“ i s popíráním vědeckého výzkumu. Například radikálně pravicoví politici soustavně mluví o „přílivu“ žadatelů o azyl a používají vyšší čísla, než ukazují fakta. Z různých důvodů je v Nizozemsku značný nedostatek nových bytů a tedy příležitostí přestěhovat se jinam. Mnoho lidí je však stále více přesvědčeno, že je to způsobeno výhradně „přílivem“ žadatelů o azyl. „Hranice jsou dokořán otevřené, každý je tu vítán, dostanou domov za nic a naše děti musí na dům čekat roky.“ Nepravdivá fakta a předsudky do sebe dokonale zapadají. Sám jsem dobrovolníkem ve velké národní organizaci, která poskytuje právní pomoc lidem ve věci slučování rodin: právní žádosti osob přijatých do Nizozemska o převoz rodiny ze země původu do Nizozemska. Každý týden vidím, jak nekonečně dlouho tyto postupy trvají a jak to lidi deprimuje. Výroky jako „hranice jsou dokořán otevřené“ mě dokážou velmi rozzlobit. Šedesát procent Nizozemců podporuje humánní přijetí lidí v nouzi, kteří prchají z válečných zón nebo proto, že jsou pronásledováni. Malé procento bohužel určuje jiný obraz: říkají, že jsou všichni „hledači štěstí“ – jako by štěstí nehledal v životě každý. A právě takoví používají proti úředníkům dokonce i násilí.
Sdílet obavy, ale zůstat učedníky
Prohlášení Rady církví se pokouší vysvětlit, proč jsou radikálně pravicové strany populární. Domnívá se, že základní problémy, obavy a nejistoty lidí je třeba brát velmi vážně. Právě církev by měla stát místem, kde se o těchto záležitostech vede dialog – bez snahy druhého přesvědčovat, a tedy bez rozdmýchávání plamenů polarizace. To je primární úkol církve. Pokud však jde o artikulaci křesťanské víry, je třeba jasně uvést, že následování Ježíše – ono učednictví – má své důsledky. Kdo následuje Ježíše, nevylučuje žádné lidi ani skupiny obyvatelstva. Ani nevylučuje muslimy jako obyvatele své země.
Význam důstojnosti každé lidské bytosti, stejně jako demokracie a právního státu, je v prohlášení bezprostředně spojen s křesťanstvím:
„Přesvědčení, že v Kristu jsou si všichni rovni, je základním přesvědčením křesťanství. To, že společenství musí být založeno na právu a spravedlnosti, je přesvědčení, které se prolíná Starým i Novým zákonem. V naší době se tyto hodnoty formují ve vnitrostátním i mezinárodním právu a v demokratické organizaci společnosti. Nizozemské církve proto právem chrání demokracii a právní stát.“
Značná část toho, čeho si dnes západní svět cení, se tedy vztahuje ke křesťanství. To ale naopak neznamená, že křesťanství je pouze záležitostí Západu.
„Církev vždy věděla, že Boží království přesahuje dominantní kulturu, ať už s ní byla jakkoli propojena. Křesťanská víra nebyla spojena pouze se západní kulturou. Existovala staletí, kdy byla církev Východu (mimo Římskou či Byzantskou říši) přinejmenším stejně velká jako církev na Západě. Vždy existovaly církve v Arménii, Egyptě, Sýrii, Etiopii a Indii. V naší době se křesťanství propojilo s kulturami v Africe, Latinské Americe a Číně. V posledních letech migranti přinášejí do naší země i tyto jiné formy křesťanství. Křesťanství v naší zemi není v žádném případě pouze západním křesťanstvím.“
Prohlášení tak vyjadřuje ostrou kritiku myšlenky, že normativní je pouze západní křesťanství.
Učednictví jako proces proměny
Jaká je funkce slova učednictví a co charakterizuje následování?
Jde o něco jiného – a to je důležité – než o pouhou kritiku lidí, kteří sympatizují s radikálně pravicovou ideologií. Jak již bylo řečeno: takové jednání pouze podporuje polarizaci. Ježíš povolává lidi, rybáře, výběrčí daní, lidi ze všech možných sociálních prostředí, takové, jací jsou. Když Ježíš povolává rybáře a činí z nich „rybáře lidí“, neznamená to, že jsou jejich zkušenosti ignorovány, ale že jsou transformovány. A přesně to je důležité v dialogu církve – a uvnitř církve – se znepokojenými občany. Ježíš se spojuje s konkrétními lidmi, s jejich touhami, obavami a frustracemi, ale nenechává je beze změny. Učednictví je tedy pohybem ve smyslu uznání i změny: lidé jsou bráni vážně v tom, co je pohání, ale zároveň jsou stimulováni k novému způsobu myšlení, vnímání a způsobu života. Mluvit dnes o učednictví se tedy může také pojit s upřímnými touhami a zkušenostmi lidí obecně. Tento diskurz může také rezonovat u lidí, kteří se cítí přitahováni radikálně pravicovou ideologií. Za jejich názory se často skrývají reálné zkušenosti se ztrátou sounáležitosti a nejistotou ohledně budoucnosti; pocity sociální marginalizace; touha po uznání a po komunitě, ve které člověk cítí uznání. Učednictví takovým touhám přímo neodporuje, ale bere je vážně. Uznává, že lidé hledají stabilitu, směr a smysl ve světě, který vnímají jako matoucí a hrozivý, a tyto emoce pojmenovává. K tomu, aby napětí zmizelo ze vzduchu, někdy postačí praktická pomoc a asistence.
V Bibli Ježíš učedníky povolává, aby ho následovali a putovali za ním. Metafora putování představuje změnu. Jak je patrné z Pavlovy metafory v Římanům 6,4: Ježíšovi učedníci „umřou hříchu“, aby „vedli nový život“, radikální povahu této změny nelze podceňovat. Kdo následuje Ježíše, je nejen potvrzen ve svých touhách a zkušenostech, ale je také napraven a nasměrován na novou cestu. To platí pro každého, bez ohledu na politickou příslušnost nebo společenské postavení. Učednictví vybízí k pomalé a postupné cestě změny, na které se lidé učí být vděční a učí se vypořádat se složitostí a zodpovědností, vinou a hříchem. Staví se proti slibům rychlých řešení a jednoduchých, radikalizujících odpovědí, které charakterizují naši dobu. Učednictví proto není jen odpovědí na radikální pravici, ale slouží jako kritické zrcadlo pro každého. I ti, kteří se např. považují za progresivní nebo umírněné, se při následování Ježíše potýkají s otázkou, zda nejsou ve svém přesvědčení zatvrzelí, necítí se morálně nadřazení a zda neredukují druhého jen na soupeře. Učednictví je cesta, ke které jsou povoláni všichni. A proto se na této cestě může stát zázračná událost, kdy se lidé, ať už jsou jakkoli odlišní, navzájem rozpoznají jako bratři nebo sestry v Ježíši Kristu.
Deklarace končí řadou doporučení. Podle mého názoru jsou nejdůležitější z nich: správný výklad Bible a tradice, opatření proti lidem, kteří pronášejí rasistické výroky a dokonce šíří násilí, pobídka církvi protestovat proti chování, které je protidemokratické nebo proti právnímu státu, a kázat a modlit se za křesťanské chování, a nikoli proti lidem a stranám.
S tím druhým plně souhlasím. V první řadě má církev sdělit pozitivní poselství, ano, a kvůli tomuto ano musí být někdy řečeno i pevné ne. Doufám, že členové církve a duchovní v Nizozemsku cítí z tohoto prohlášení podporu. A doufám, že – i když se situace v Nizozemsku od té zdejší liší – z něj načerpají trochu odvahy a inspirace i čtenáři tohoto článku. V našich evropských zemích je totiž v sázce hodně!
Autor je nizozemský farář, t.č. na studijním pobytu v ČR. Bude rád, když se nad otázkou v nadpisu rozvine česko-nizozemský rozhovor.