3/1996

Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.

Evangelium

podle Matouše 5,8

Vodopády slov. Příval hovorů, promluv, projevů a rozhovorů. Nekonečné debaty. Svůdné a podvodné plamenné řeči. Vemlouvání slizkých ulízanců. Nicneříkající břečka keců. Reklamní slogany a fanatické skandování. Pomluvy, drby a senzace. Verifikace na způsob závodů o nejpůsobivější tlach. Kdo umí mluvit, ten vyhrál.

Na farářském kursu se zmínil psycholog Pavel Říčan mj. o tom, že se děti mají po vyprávění o ukřižování nanejvýš rozplakat, ale neměly by sledovat ukřižování vizuálně, s hrůznými detaily. K této problematice uveřejňujeme dopis jedné babičky.

rozhovor s Janem Čapkem

je sborník čtyř přednášek, přednesených v květnu 1995 na dvou shromážděních českobratrské církve evangelické k 50. výročí konce druhé světové války. Řečníci se zaměřili na zásadní zamyšlení o válce a na ožehavé a stále otevřené okruhy problémů, které souvisejí s druhou světovou válkou a s tím, co následovalo bezprostředně po ní:

Tento dokument vypracoval poradní odbor synodní rady ČCE pro společenské a mezinárodní záležitosti ve složení: M. Brož, M. Calda, J. Čapek,, J. Dus, J. Horálek, L. Pokorný, T. Růžička (předseda), za pomoci přizvaných historiků M. Wernische a J. Procházky. Usnesením 29. synodu přijala českobratrská církev evangelická toto stanovisko za své.

Vážený pane synodní seniore, milý bratře Smetano,

Vaše stanovisko k problematice vysídlení sudetských Němců jsme od Vás obdrželi v důležitém památném roce 1995. Četli jsme je s pohnutím.

Občas roztočený kolotoč kolem života a díla J. L. Hromádky je zajímavý tím, že při něm už nejde jen o Hromádkovu postavu, ale zároveň také o hromádkovskou hermeneutiku, která je rozpoznatelná u těch, kteří interpretují, posuzují, vyhodnocují.

Rakouský redemptorista prof. Bernhard Häring (1912) své celoživotní úsilí zformuloval do lapidárního hesla: Jde to i jinak. Tak se nazývá jeho kniha v českém vydání i v německém originále. Häring je přesvědčen, že římskokatolická církev se potřebuje stále znovu obnovovat (s. 6). Tato teze zní přímo reformačně (ecclesia semper reformanda).

v čísle 1/96 mluví mi z duše i ze srdce: i mně náš zpěvník připadá jako skanzen šestnáctého století, ve kterém se odráží doba před čtyřiceti lety, kdy církev přežívala stažením za vozovou hradbu své počestnosti. Jenže to ještě neopravňuje bratra vikáře Trusinu, aby mi přičítal zálibu v sentimentální poetice, barvotiskové metaforice a kýčovitých nápěvech. Tím si příliš usnadňuje argument.