v čísle 1/96 mluví mi z duše i ze srdce: i mně náš zpěvník připadá jako skanzen šestnáctého století, ve kterém se odráží doba před čtyřiceti lety, kdy církev přežívala stažením za vozovou hradbu své počestnosti. Jenže to ještě neopravňuje bratra vikáře Trusinu, aby mi přičítal zálibu v sentimentální poetice, barvotiskové metaforice a kýčovitých nápěvech. Tím si příliš usnadňuje argument.
Ne, netoužím po oněch kýčem zavánějících romantických písních, třeba 539, většinou převzatých z angličtiny, které bratr vikář tak přesně charakterizuje a odsuzuje. Naopak, jsem na ně alergický, celý život jsem se jim vyhýbal – a vyhýbal se církvím, které je mají v oblibě. Považuji je za symptom hlubší teologické choroby, kterou bratr vikář stejně přesně charakterizuje a odsuzuje, totiž úniku z labyrintu světa do pohody povznášejících nálad.
Jenže otázka opravdu nezní – buď skanzen, nebo kýč. Jsou i písně toleranční a písně novodobé, nejen písně šestnáctého století. Podobně zdaleka ne všechny písně zahraniční provenience patří ke kýčovitému žánru romantického pietismu. Jsou tu písně Isaaka Wattse (1647–1748, např. naše 355), Charlese Wesleye (1707–88, u nás jen texty), písně založené na waleské lidové tvorbě, písně jen nedávno zesnulého Vaughna Williamse (v našem zpěvníku se nevyskytuje; např. „For all the saints…“). To všechno jsou nádherné písně, které se dají zpívat z plna hrdla a přitom nejsou v nejmenším kýčovité, sentimentální či barvotiskové.
Umlčet kritiku obviněním z kýče a barvotisku je snadné, jenže pak nepřijde na přetřes to, co trápí některé z nás, to dvojité stažení do počestnosti (ve všech jazycích, které znám, se pěje podle latinského „nepohrdl lůnem panny nejčistší“, jen my jsme si to změnili na „pro nás přišel, aby nám nejbližší“ – snad aby to lůno nekazilo mládež) a do šestnáctého století. Promítá se to i do teologie, jako by sola scriptura byl nominativ, ne ablativ, jako by nás zajímalo jen Písmo, ne naše poslání ve světě Písmem osvětlené.
Nemám rád kýč, hymnodický, liturgický či teologický. Rád bych se však dožil otevření vozové hradby, včetně revize zpěvníku, která by čerpala z bohatství církve všech zemí i dob – a když si pomyslím na mládež v našem sboru, nepřipadá mi to beznadějné.