Občas roztočený kolotoč kolem života a díla J. L. Hromádky je zajímavý tím, že při něm už nejde jen o Hromádkovu postavu, ale zároveň také o hromádkovskou hermeneutiku, která je rozpoznatelná u těch, kteří interpretují, posuzují, vyhodnocují.
Pochopitelně, že dnešní nová doba chce přinášet nové uchopení Hromádkovy osobnosti. Mým záměrem je předložit k úvaze, zda Hromádkova postava se vším všudy byla, jest a bude naprosto jednoznačná, anebo zda zůstává naopak dvojznačná, sporná, problematická.
Byli to komunističtí soudruzi, kteří ve své bohorovnosti posuzovali lidi kolem sebe jednoznačně. V jejich černobílé optice, rozlišující mezi přáteli a nepřáteli jich samotných, byli jedni povyšováni na nositele světodějného pokroku, zatímco druzí pohřbíváni do propadliště dějin. Jednoznačný úsudek, a poté i rozsudek, charakterizovaly náležitě vykovaného soudruha.
Při kolotoči, čas od času roztočeném kolem J. L. Hromádky, mě napadá, zda některá posuzování a odsuzování Hromádkovy postavy nejsou podobně jednoznačná. Přiznávám se k tomu, že postavy komunistů typu Gottwald, Urválek, Novotný, Husák jsou pro mě naprosto jednoznačné. Avšak postavy „komunistů“ typu Dubček, Pelikán, Mlynář, Kohout mě provokují k složitějšímu, diferencovanému, nečernobílému posuzování. Znám jednoznačně angažované evangelíky: Jar. Šimsa, P. Pitter, B. Komárková. Ale co s JLH?
Chci hájit Hromádku v tom, že má právo být trpělivě posuzován ve své dvojznačnosti, spornosti a problematičnosti, a nikoli odsuzován schematickou jednoznačností, která si příliš nezadává s onou bývalou soudružskou. Zdá se mi, jako by někdejší rudá jednoznačnost byla nahrazována jednoznačností jiné módní barvy. Na této nové jednoznačnosti zaráží zejména to, že je pouze provinciální a pouze moralistická.
Říká: Byl tu jednou jeden „náš“ Hromádka. Jako by tu nebyly komplikované dějiny 20. století, jako by tu nebyla doba předválečná, válečná a poválečná se svými peripetiemi, jako by tu nebylo spojenectví sil demokratických a totalitních v boji proti dalšímu totalitnímu nepříteli, jako by tu nebyla celoevropská frustrace z krachu předválečné demokracie, jako by skončené hrůzy války nebyly podhoubím mírových naivit na lidské i obecné rovině, jako by dominující poválečná intelektuální elita všude ve světě nekoketovala s komunismem atd. atd.
Úzkoprsý moralismus vytýká Hromádkovi, co kdy kde a jak měl nebo neměl říci, udělat, zařídit. Hromádka je redukován na naivního, pomýleného, svůdného i zbabělého politika. Je zajímavé, že hromádkovský kolotoč se roztáčí vždycky jen a jenom kolem Hromádkovy poúnorové politiky. A jsou to popravdě rány do slabin. Ale namístě není ani moralismus opačného předznamenání, který Hromádku hájí, protože z veřejného činitele dělá utajeného, privátního pomocníčka v nouzi.
J. L. Hromádka se opovážil vstoupit do vysoké politiky své historické situace. Hromádka se upsal své době, patří do ní a je třeba ho interpretovat z alternativ jeho vlastních časů. Spor o Hromádku musí být zasazen do universálního sporu o celkový kontext tehdejší dvacetileté poválečné éry. Byla to doba jednoznačná anebo komplikovaná? Kloním se k názoru, že byla spíše spletitá a mnohdy neprůhledná. Samozřejmě, že ji lze interpretovat také jednoznačně, černobíle, ale tím ji nerozpleteme, spíše ještě zatemníme. Každá jednoznačná interpretace dějin, ústící poté i do jednostranného Hromádkova odsouzení, měla by začít např. jednoznačným odsouzením spojenectví USA (demokracie) a SSSR (totality) anebo jinou jednoznačnou historickou kauzou, hodnou zavržení a odsouzení. Hromádku, který chtěl být odpovědný za probíhající historii, je nutno interpretovat historicky a nelze na něj uplatňovat hlediska úspěšného vývoje pozdější doby. Hromádka se vědomě a odhodlaně spolupodílel na tehdejším světovém dění dvaceti poválečných let a v té míře je za ně plně zodpovědný.
Proto trvám na tom, že J. L. Hromádka zůstává i nadále svými postoji i svým dílem postavou dvojznačnou, spornou, problematickou. Není to postava jednoznačná, uchopitelná, příkladná. Není s ním nuda. O to je zajímavější, a třeba i varovnější.