Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.
Evangelium
podle Matouše 5,8
Před pomalu čtyřiceti lety nás ve vinohradském sdružení šokovala Vlasta Váňová referátem o knize Ray Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, v níž autor ukázal meze moderního světa tím, že vykreslil vizi konce století. Hrdina cestuje nejmodernějším dopravním prostředkem, ale je přímo ohlušen agresivní reklamou a snaží se zachránit duši tak, že si rekonstruuje blahoslavenství z Kázání na hoře, ale neustále je jeho mysl přehlušována jménem pasty na zuby a nejlepšího čistícího prostředku.
Nyní vcházíme do postmoderní doby a stejně absurdně znějí slova blahoslavenství jako koncem padesátých let a v čase konce moderní doby. Nezněla však fantasticky už v době Ježíšově? Byl tehdy soucit, čisté srdce, pokojnost, pokořenost, nesení utrpení nějaká žádoucí hodnota? Nepůsobilo to tak fantasticky, jako když vzkáže Ježíš Janu Křtiteli po jeho učednících obraz svého vstupu do poměrů rozbouřené doby před velkým povstáním? Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blahoslavený ten, kdo se nade mnou nepohoršuje.
Jako by vzkazoval – to jsou moji partneři, moji přívrženci, s těmi vcházím do budoucnosti. Blahoslavený, kdo se nepohoršuje nad tak mizernou společenskou silou jako jsou chudí, mrtví, nahluchlí, malomocní, mrzáci a nevidomí.
Jistě, znal-li Jan dobře proroctví Izaiášovo, poznal, kolik uhodilo. A byl blahoslavený, nepohoršil-li se nad společností a kvalitou lidí, jimž se Ježíš věnoval.
Totéž však je se vstupní branou ke Kázání na hoře, s blahoslavenstvími. Chudé, lačnící, plačící a nenáviděné nebo pronásledované, které Ježíš vítá ve svém království a kterým k tomu blahopřeje, jsou známí z proroka Izaiáše. Ten ohlásil nejen návrat do země zaslíbené, v níž ospravedlněný lid obdrží zemi do věčného a dědičného vlastnictví, ale i to, že vyroste výhonek jeho spravedlnosti a Hospodinův služebník vyhlásí, k čemu byl pověřen, zmocněn Hospodinovým Duchem, pomazán k funkci královské, kněžské i prorocké.
Vyhlásí, že má nést radostnou zvěst pokorným a pokořeným, zvěst, že se sám Bůh ujímá vlády a vyhlašuje léto milosti a den soudu. Ve středu tohoto převratného dění jsou ubití, zkroušení, zajatci, vězňové, truchlící, lidé bez domova a bez naděje. Těm je slíbeno potěšení, pomoc a vysvobození.
A tak se na Ježíšova blahoslavenství nemůžeme dívat jako na soubor požadavků pro uchazeče o azyl, o vstup do země nebo pro přijetí do řádu či sekty.
Ježíš vyhlašuje za své lidi, za své poddané v nové říši dost nemožné existence: chudé, a to i duchem, žebrající, truchlící a naříkající, hladovějící a žíznící, ty, kdo trpí perzekucí – latinsky je tam persecutionem patiuntur. I ti tiší nejsou nějací tichošlápci, ale lidé umlčení, ta jakási mlčící většina nebo menšina, které se nikdo na nic neptá. Ti, co jsou tvůrci pokoje, jsou ti, kdo si nechají na sobě dříví štípat, neozvou se proti příkoří. A ti milosrdní jsou takoví pytlíci jako ten Samařan, co se nechal přemoci soucitem a nechal si ujít pěkný obchod. Nemožný člověk, který se nehodí do naší doby.
Už Martin Luther šel tímto směrem a přeložil „lkající“ docela jednoduše „die da Leid tragen“ – ti, co tady nesou utrpení, aby se vyhnul tehdy módní spiritualizaci, že to jsou ti, kdo lkají nad svými hříchy. Věděl, že nesmí pustit ani píď, podobně jako s chudými a s chlebem v modlitbě Páně.
A Bonhoeffer nevidí milosrdné jako zámožné dobrodince, kteří poslali něco ze svého konta na Evangelickou diakonii, ale ani jako průkopníky charity, ale jako nemajetné, bezdomovce, hříšníky, jimž nestačí vlastní bída, vlastní nedostatek, ale z jakési posedlosti se ujímají ještě cizí nouze a cizího ponížení.
Korunu tomu dal náš či váš vrstevník Aleš Březina. Ve svém apokryfním „Danielově evangeliu“ napsal koncem 70. let: „Blahoslavení, kteří padli u berlínské zdi, neboť oni jsou zaslíbením pro nás. Blahoslavení, kteří dosahují nízkého IQ, neboť oni nás chrání před nicotou. Blahoslavení vězňové, neboť oni žízní po spravedlnosti. Blahoslavení odsouzení k trestu smrti, neboť jejich je království nebeské. Blahoslavení jste vy všichni, kteří hledáte svoji cestu, všichni, kteří trpíte pro svou odlišnost v blázinci, neboť tak se dělo vždycky těm, kteří byli svatí.“
Dobře, řeknete, dejme tomu, dá se věřit, že Ježíš nesázel a nestavěl na nějakých lidských kvalitách náboženských a mravních, bral i vylustrované celníky a profesionální prostitutky, kterých bylo prý více než dneska, aspoň podle Radima Uzla – ale je tu blahoslavenství těch, kdo mají čisté srdce. A už tě máme! Člověk čistého srdce je náš člověk, není v něm ošemetnosti, ani jak říkají Kraličtí, fortelů, podvodů, chytrosti a chlípnosti. A ti spatřují skrze víru už teď Boží veselou tvář k sobě obrácenou a jednou jej takového, jakýž jest, okem v oko spatří.
Srdce vskutku označuje v bibli vnitřní podstatu člověka, ale hebrejci neumisťovali tento orgán vnitřního života do srdečního svalu a bylo jim sídlem a zdrojem udatnosti a síly nebo zase strachu, pohrdání, hněvu a nenávisti. Bylo možno zhřešit už v srdci a ze srdce vychází to, co poskvrňuje člověka, nedělají to špinavé peníze, ale lidské chtivé a ke zločinu nakloněné srdce.
A čistota byla už ve Starém zákoně předpokladem přístupu k Bohu, k bohoslužbám, k obětem, k modlitbám, k chození s Bohem ve dne i v noci. A byly na to instituce, zařízení. Ostatně, všechna snad náboženství znají pravidla, jak se očistit, vykoupat, obmýt, vyčistit yzopem. Jan Křtitel pěkně ty hříšníky okoupal pod vodou Jordánu, aby mohli vstoupit do království, které už bušilo na dveře. Jenom čistí se mohou postavit před Pána Boha a jeho zplnomocněného služebníka, vlastního Syna.
Ježíš se však ve svém blahoslavenství nespokojuje s obmytím těla, i když bylo doprovázeno dosvědčením životní praxí podle Křtitelových rad. Jde dál, chválí srdce prázdné a tím připravené cosi přijmout. Srdce, kde bydlel duch zlý a teď se do něho chystá sedm duchů horších. Srdce prázdné, zlomené, bezradné, beznadějné – to je pro něho důvod ke gratulaci.
My jsme dnes (ještě) okouzleni módním koncem moderny, totiž autenticitou, jakousi ryzostí. Ať jsem jaký jsem, ale pokrytec nejsem, jsem člověk čistého srdce. Tak si to představoval ještě Bonhoeffer. Ale Ježíš si už neklade žádné podmínky a bere i ty dočista čisté.
Blíže k tehdejšímu jazykovému úzu mají některé včerejší výrazy, ještě z mého dětství: někdo je „čistej ptáček“. V některých souvislostech měly ironické podtexty výrazy „čistá dívka“. Starší pamětníci si vzpomenou na anglický román „Čistá žena“. Student před maturitou byl „dočista čistej“, tj. nepošpiněn vědomostmi. I dneska jsou čisté peníze, už peníze vyprané. Před osmnácti lety mě potkal katolický farář a označil se za „čistou duši“, čímž mi řekl, že neví dočista nic, není informovaný. (Musel jsem mu všechno povědět o konklave.)
Nelze tedy čisté srdce považovat za náboženskou, psychickou kvalitu, morální přednost. Jako do ostatních blahoslavenství se nám dostala i sem představa, že Ježíš vítá do svého království lidi podle určitého mravního výkonu, lidi, kteří se mohou prokázat účinným pokáním, věroučnou věrností, jakousi sympatičností. „Hříšná před Pánem Bohem jsem, to jako dobrá křesťanska vím. Ale nejsem špatný člověk.“ Proto je takový hluboký omyl pokleslé náboženství pokoje pro lidi dobré vůle z pokleslého sloganu „Pokoj lidem dobré vůle“. A těm druhým ne? A jsme to my, ti lidé dobré vůle? A ti druzí „raus“?
A co vidět Boha? Izaiáš viděl jen „podolek Božího roucha“ a počítal s tím, že to nepřežije. Bůh Starého zákona nebyl na koukání, ale na poslouchání. Nebyla tu ani teorie, kterou chtěli Řekové jako boha nazírat v hlubokém usebrání.
Vidět Boha znamená postavit se před jeho tvář, nechat Boha patřit na sebe.
To také vedlo naše překladatele, že budoucí čas přeložili „uzří Boha“ – slavnostně, nehovorově, skonale, jednoduchým budoucím časem. Je to jistě i slib konečného Božího království na konci věků.
Ale rád bych zůstal u Kralických: Boha viděti budou.
Velikonoční poselství totiž ukazuje, že ten, kdo si dá stvořit čisté srdce a ducha přímého, že cosi uvidí už teď v našem čase. „Kriste, rač nám uděliti, kdož tě žádáme viděti, bychom víru živou měli, zrakem tím na tě hleděli.“ (EZ 285)
Ano, Boha viděti budeme, až nám Bůh stvoří srdce čisté, až napřímí našeho ducha a dá svého Ducha svatého. Vždyť celý ten zástup, který k nám o Vánocích přichází a zas jde dál, ti pastýři, východní filosofové a astrologové, Josef, Marie, Simeon, Anna, ti viděli z darované víry aspoň zábleskem, koho mají před sebou v dítěti.
K Velikonocím patří i to originální blahoslavenství spojené s kritikou upřílišené touhy po předčasném vidění tváří v tvář. „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ Amen