Na farářském kursu se zmínil psycholog Pavel Říčan mj. o tom, že se děti mají po vyprávění o ukřižování nanejvýš rozplakat, ale neměly by sledovat ukřižování vizuálně, s hrůznými detaily. K této problematice uveřejňujeme dopis jedné babičky.
Mám náramně zpěvavá vnoučátka. Chodí a prozpěvují si národní písničky, koledy, ale též úryvky moderních náboženských písní. Jejich slovům nemohou rozumět, ale poutá je sugestivní melodie a rytmus.
Vynalézavě též vymýšlejí nové a nové hry. „Babičko, půjč nám kus provázku!“ – „Na co ho potřebujete?“ – „Musíme ukřižovat Pána Ježíše.“ – „To je nějaká divná hra!“ – „Ale babičko, ty nevíš, že Pán Ježíš musel být ukřižován? Tak i my ho musíme ukřižovat!“, domlouvá mi i poučuje čtyřletá vnučka.
Vnouček, s bohatě rozvinutou fantazií, se mi v tiché podvečerní chvíli svěří, že se v noci budí strachem a ujišťuje se, že za mnou může přijít, bude-li se mu zase zdát něco hrozného. Jindy mi se silným citovým podtextem v hlase večer pošeptá: „Babičko, já bych se zabil pro Pána Ježíše!“ – „Ale co to mluvíš. Pán Ježíš na nás přece nechce, abychom se zabíjeli.“ – „Ale já bych zabil sám sebe a pro Pána Ježíše,“ řekne s ještě větším vzrušením v hlase a s jakousi výčitkou, že to nevím či nechci tomu rozumět.
„Tuhle písničku neznáš?“, ptám se: „Má Pán Ježíš má mě rád, dí to Písmo nastokrát. Všechny děti, jak jen jsou, srdci jeho zálibou?“ – „Ne, tu písničku neznám.“ – „A neslyšel jsi o tom, že Pán Ježíš na nás chce, abychom sami sebe a druhé děti a lidi měli rádi?“ – „Ne, to jsem neslyšel,“ říká smutně a jaksi provinile sotva šestiletý vnouček.
Byla bych vděčná redakci Protestanta, kdyby otevřela ve svém časopise rozhovor o náboženské výchově dětí.
babička