Miloš Rejchrt

Vážená sestro a vážení bratři,

Váš dopis sborům ze dne 2. 9. 1992 ve věci seznamu uveřejněného v periodiku Rudé krávo“ oceňuji jako krok správným směrem. Sice dost pozdě, ale přece vedeni církve nahlédlo a dalo vědět, že svými vinami a selháními, která nám bolestné pracují v zádech, se ještě dlouho budeme trápit a nevědět rady. To jen Bůh si s nimi ví rady a jsem proto rád, že se bezradnost nás hříšníků vůči našemu hříchu ozývá i v bezradném tónu Vašeho dopisu.

proslov Miloše Rejchrta na shromáždění Konference evropských církví v Praze dne 5. 9. 1992

Vy, sestry a bratří, kteří jste přijeli ze Západu, ocitli jste se v zemi zchudlé a poničené. Přesto máme něco, co vám můžeme nabídnout: svou zkušenost. Jsme dokonce povinni vám ji předat a tato povinnost mne osvobozuje od zdvořilostí a diplomatického taktu.

Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem. Správce si řekl: Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství! Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: Kolik jsi dlužen mému pánovi? On řekl: Sto věder oleje.

Ještě den předem jsme nevěřili, že by to vůbec mohlo vyjít. Připravili jsme knihu rozhovorů s Paulem Ricoeurem (francouzský originál vyšel roku 1995), Francouzi na její vydání přispěli (především úhradou autorských práv) a všechno klaplo tak, že kniha spatřila světlo Jungmannovy ulice o den dříve, než slovutný filosof přiletěl do Prahy, jenže to vypadalo tak, že knihu mu předá jeho dvorní překladatel Miloš, a to ještě kdesi pokoutně ve chvatu.

Prvotní adresát:
Rt. Rev. ThMgr. Jan Klas, biskup Jednoty bratrské
klas@jbcr.cz

Milý Jene,

připojil jsi svůj podpis pod společné prohlášení sedmi českých církevních představitelů, jímž vyzýváte poslance a senátory Parlamentu České republiky, aby odmítli ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Broučci Jana Karafiáta jsou literatura pro dospělé až stárnoucí, mládeži možná nepřístupná. Když jsem byl dítě, měl jsem raději Ferdu Mravence a Timura a jeho partu. Broučci mi příliš připomínali háčkované dečky, napouštěné cukrem, které nám nosila taková hodně stará paní, která ještě Karafiáta pamatovala.

Protestantský chorál „Pán Bůh je síla má“ neplánovaně, ale případně zazněl 31. října 2017 na počátku večera v Knihovně Václava Havla v Praze. Podle síly zpěvu bylo zřejmé, že evangelíci mají převahu, ale během debaty se ukázalo, že přišli i mnozí další příznivci církevní i mimocírkevní.

Nálezce pokladu jde a koupí pole, neboť shledal, že hodnota v poli nalezených cenností je vyšší, než cena, kterou za pole zaplatí. I toto Ježíšovo podobenství připomíná, že hodnoty nepadají z nebe, nýbrž už jsou tu, byť ležely někdy skryty a nepovšimnuty a čekají, až je někdo objeví.

Loni na podzim byl obviněn farář Protivínský z Rakvic kvůli tomu, že veřejně šířil varování před komunisty jakožto hrozbou demokracii. Bezprostředně po medializování kauzy byl omilostněn. V té době byl naopak odsouzen nakladatel M. Zítko, stíhaný za vydání Hitlerova Mein Kampf. V této souvislosti se objevily hlasy, že svoboda slova je u nás respektována výběrově (např.

rozhovor s Milošem Rejchrtem

Pane Rejchrte, narodil jste se roku 1946 v Ostravě, podle vaší mluvy bychom to však nepoznali. Do jaké doby jste trávil dětství právě v tomto městě a kdy jste se ocitl v Praze?