Ještě den předem jsme nevěřili, že by to vůbec mohlo vyjít. Připravili jsme knihu rozhovorů s Paulem Ricoeurem (francouzský originál vyšel roku 1995), Francouzi na její vydání přispěli (především úhradou autorských práv) a všechno klaplo tak, že kniha spatřila světlo Jungmannovy ulice o den dříve, než slovutný filosof přiletěl do Prahy, jenže to vypadalo tak, že knihu mu předá jeho dvorní překladatel Miloš, a to ještě kdesi pokoutně ve chvatu.
Není ale vše tak proorganizované, jak se tváří. S Paulem Ricoeurem jsme se sešli o půl jedné „pod ocasem“ (vysvětlivka pro mimopražské – míní se ocas Václavova oře pod Muzeem) a pak jsme jen zalitovali, že jsme si nevzali i nějaký diktafon, abychom zachytili Ricoeurovy odpovědi na naše tázání ohledně aktivity Jubilee 2000 (oddlužení chudých zemí) – byl k tomu stejně nedůvěřivý a skeptický jako my, jenže to měl krásně zdůvodněné!
K narychlo svolané komorní oslavě v prodejně se sešlo i několik vyučujících a studentů z Evangelické teologické fakulty. Paul Ricoeur vedl svůj tichý rozhovor s kolegou filosofem Zdeňkem Neubauerem a mezitím vpisoval do nových či již starších knih každému zájemci ochotně své věnování. Po téměř hodinovém spočinutí v Kalichu a obědě jsme nakráčeli na Evangelickou fakultu do úvodního semináře prof. Pokorného o hermeneutice. Ricoeur tu vystřihnul dvacetiminutovou řeč k tématu a pak si dal šlofíka. V jeho letech bych si ho dal už mnohem dřív. Večerní přednáška v Karolinu o identitě byla vrcholem „ricoeurovského“ dne. Snad ji někde otisknou.
Překladatel knihy Myslet a věřit Miloš Rejchrt odpověděl u příležitosti jejího vydání na několik otázek:
Tvé zalíbení v Ricoeurovi je všeobecně známé a již letité. Kdy a jak k setkání s dílem Paula Ricoeura došlo?
To muselo být někdy v pravěku… V roce 1965 jsem si po maturitě vyjel do Francie, jeden farář mi tam daroval ročenku pařížské protestantské teologické fakulty. Zaujala mne v ní inaugurační přednáška P. Ricoeura o dědičném hříchu. Navzdory tématu, pro mne tehdy neatraktivnímu, jsem se textem prokousal, neboť jméno Ricoeur už jsem měl nějak pozitivně zaregistrováno: asi jsem o něm poprvé slyšel v rámci jirchářských čtvrtků, přednáškových a diskusních cyklů, které tehdy pořádali v bohosloveckém seminář i Jiří Němce, Ladislav Hejdánek a jim podobní.
Někdy v první polovině sedmdesátých let mi přátelé ze Švýcarska dovezli několik knih, jedna z nich byla sborník Ricoeurových textů „Histoire et vérité“. Tehdy už jsem z kazatelny zahučel do kotelny: statut topiče měl tu výhodu, že se člověk dost často setkával u vnímavých křesťanů ze západu s ochotou zásobovat nás knihami dle našeho přání, kterýžto zvyk bohužel pominul – pak že ten komunismus neměl také své dobré stránky! Přeložil jsem si stať „Politický paradox“ a na setkání někdejších kolegů z fakulty u Kašparů na faře v Opatově jsem ji předložil k diskusi. Velmi se líbila, víc než podobný text od Ellula: obecenstvo si cenilo, že tam není jen takový ten správný, nekoketující postoj vůči komunismu, který měl i Ellul, ale i argumentace opřená o klasické texty. Na Lenina s Aristotelem, to se nám líbilo! Mimochodem, při své návštěvě letos v říjnu mi Paul Ricoeur prozradil, že několik jeho intelektuálních přátel se dalo v roce 1956 jeho článkem přesvědčit natolik, že vystoupili z komunistické strany. I my jsme cítili, že tato stať má velkou korozívní sílu!
Vzpomínáš si ještě na seminář u Hejdánků, kde v roce 1980 Ricoeur přednášel? Jaké bylo téma jeho přednášky a co následovalo?
Seminář s Ricoeurem – to byla událost! Věděli jsme, že si velmi vážil Jana Patočky, napsal také na něj do Le Mondu nekrolog, který tu samizdatově koloval. Estébáci museli vědět, kdo Ricoeur je, bylo tu tedy i určité vzrušení, jak to všechno dopadne, jestli ho neodchytnou už někde cestou, či zda se při přednášce neozve známý zvuk ostře brzdících policejních antonů před domem ve Slovenské 11. Ricoeur měl už tehdy pověst filosofa světové extra třídy, a to, že se rozhodl vyjádřit solidaritu s šikanovaný mi českými filosofy a chartisty vůbec účastí na průšvihovém semináři, účastníky ohromně povzbudilo. U Hejdánků jsem ho viděl poprvé v životě. Jeho účast na semináři nebyla jen manifestací solidarity, on to vzal pracovně – měl výtečnou přednášku o nedostačivosti pojetí subjektu v evropské filosofii. Ukázal se jako zkušený globalizovaný pedagog: pronášel věty jednoduché, krátké, zřetelně stavěné, bez rétorických ornamentů, prostě na míru pro překlad. Tím pádem i diskuse mohla být k věci. Byl to svátek, navíc nenarušený policejním zásahem.
Po přednášce a diskusi do pozdního večera jsem Ricoeura doprovodil delší kus cesty, než bylo v plánu. Taxíky nikde žádné, tak jsme přešli Mírové náměstí a Anglickou dolů. Zrovna byla v tom úseku porucha veřejného osvětlení a chudák Ricoeur se tvrdě majznul do holeně o vyčnívající lešenářskou trubku před domem t. č. vězněného Petra Uhla. Bylo v tom všem cosi přízračného, symbolického i absurdního, nakonec jsme taxík chytili a bez úhony dojeli k Interkontinentálu. Soudruzi sledováci, jejichž ksichty už člověk přece jen znal, čekali před hotelem a viditelně se uklidnili, když Ricoeur před hotelem vystoupil z taxíku… Asi i je ta tma poněkud zmátla.
Druhý den ráno si mne v kotelně soudruzi vyzvedli a zavřeli do Konviktské na čtyřicet osm hodin. Jestli to bylo v souvislosti s předcházejícím večerem, nevím. Sympatizující bachař zvaný Fousek mne na mé přání umístil na samotce, a tak jsem si v klidu mohl dva dny Ricoeurovu návštěvu trávit. Ba jsem si to i nějak orýmoval do nikdy nedodělaného šansonu, z něhož si pamatuji verš „ve městě světelných metafor nesvítí lucerny, svítí jen semafor“ a rým „nedovoleně – ne do holeně“.
Co tě dnes v Ricoeurově myšlení nejvíce inspiruje, od čeho máš naopak odstup?
Ricoeur není systematik, nestaví vlastní myšlenkovou soustavu, on vlastně pořád jen něco glosuje, komentuje, vykládá, interpretuje. Je na něm cítit, čím je předurčen: my protestantští písmáci nevymýšlíme teologické summy, ale čteme (či měli bychom číst) trpělivě, pozorně daný text, zakopáváme o jednotlivé verše, ba i gramatické tvary, odkrýváme souvislosti tam, kde nejsou patrné, spíš pořád do něčeho vrtáme, než bychom něco monolitního budovali.
Je mi líto, že Ricoeur v životě šel jednu míli, ba i dvě s tolika směry a proudy, že spousta věcí z jeho díla je těžko sledovatelná: nejdřív by člověk musel přečíst Freuda, aby mu byl vskutku pomocí Ricoeurův esej o Freudovi, zabořit se do sémiotiky a strukturalismu, aby se neutopil v jeho „Živé metafoře“. Ricoeur nepříjemně usvědčuje čtenáře z nevzdělanosti.
Která část knížky rozhovorů tě nejvíc překvapila, či ti dokonce poodhalila nové myšlenkové krajiny?
Velice se mí líbila část poslední, která původně ani neměla v knize být, totiž Ricoeurovo povídání o umění. Čím dál tím méně oblibuji figurativní výtvarné umění, v našich evangelických kostelích mi už začíná i vadit. Mám pocit, že poctivé sakrální umění může být dnes jen čirá abstrakce. Nu, a najednou čtu úvahy myslitele, který to, co cítím, dokáže také vyjádřit a uvést do souvislostí, které rovinu pocitů a estetiky přesahují.
Ptal se Michal Plzák
(Rozhovor byl připraven pro Kruh Kalicha, přetiskujeme s laskavým svolením jeho vydavatele)