proslov Miloše Rejchrta na shromáždění Konference evropských církví v Praze dne 5. 9. 1992
Vy, sestry a bratří, kteří jste přijeli ze Západu, ocitli jste se v zemi zchudlé a poničené. Přesto máme něco, co vám můžeme nabídnout: svou zkušenost. Jsme dokonce povinni vám ji předat a tato povinnost mne osvobozuje od zdvořilostí a diplomatického taktu.
Chcete-li se seznámit s tím, co nám tzv. reálný socialismus zanechal jako dědictví, zajeďte do severních Čech, např. do okolí města Mostu. Horské hřebeny docela oholené působením kyselých dešťů, stoupající dětská úmrtnost, měsíční krajina, zkrátka výraz mentality „po nás potopa“. Sociální experiment, jehož cílem byly „zpívající zítřky“, vyústil ve všeobecný úpadek země, v otupělost či agresívní sobectví jejích obyvatel. V pracovním dokumentu vašeho sejití se na str. 15 v podstatě správně konstatuje, že „některým postkomunistickým společnostem hrozí sociální katastrofa“. Malé opravy je tu však přece jen potřebí: tato katastrofa hrozí postkomunistickým společnostem všem.
Otázka je, kdo za to může. Jedna věc je jistá: tentokrát není viníkem mechanismus tržního hospodářství, kolonialismus, nadnárodní společnosti, Mezinárodní měnový fond. Vás, západní křesťany, kteří jste citliví vůči bídě Třetího světa, vyzývám, abyste tuto naši zkušenost začlenili do svých úvah o příčinách a možných řešeních problému Třetího světa. Nepředkládám vám nějaký nový výkladový klíč, ten si musíte vyrobit sami. Předkládám vám nic více a nic méně než naši zkušenost, a naše zkušenost svědčí o tom, že existuje nespravedlnost, zbídačování, ba i destrukce biosféry, jejichž pachatelem není kapitalismus, nýbrž systém, který chtěl být vůči kapitalismu alternativou.
Komunismus se zhroutil, ale jeho porážka je bez vítěze. Nepodlehl v souboji s protivníkem silnějším a dynamičtějším. Prostě zvetšel a umřel stářím. Nikdo nebyl připraven na tak náhlý konec. Najednou jsme se ocitli v ekonomickém a socio-politickém kontextu, jaký vy znáte. Z ničeho nic jsme byli přesazeni do neznámého terénu, někdy s pocitem, že jsme se octli v babylónském zajetí. Čekáme, že nám křesťané ze Západu pomohou v novém kontextu žít, že nám poskytnou modely, jak se v něm chovat, že nás budou učit věrnosti Kristu v kapitalismu a v pluralitní společnosti. Až dosud čekáme marně. Od západních křesťanů přicházejí varování typu „tržní ekonomika není „sezame, otevři se‘ dokonalé společnosti“ (str. 19 přípravného dokumentu). My však vůbec nepotřebujeme varování před kapitalismem, my potřebujeme vzory chování, které by nám pomohly uplatnit naši víru, naději a lásku v podmínkách kapitalismu. Dobře víme, že kapitalismus není zaslíbená země a Že tržní ekonomika nepřináší spásu. Proti této naivitě jsme dostatečně imunizováni marxismem, který ve všem, co přesahuje ekonomickou sféru, viděl pouhou „nadstavbu“. Účinné řešení ekonomických problémů neztotožňujeme s blízkostí Božího království a velmi dobře víme, že člověk nežije jen chlebem. Nicméně tržní ekonomika je tu, ať se nám to líbí nebo ne. Vy, západní křesťané, zvedněte nám morálku, ukažte nám, že víra v Krista-vítěze nad hříchem a smrtí nerezignuje před ničím a ničeho se nebojí, ani zákonů trhu. Ukažte nám, že křesťanská etika, trvale napájená zaslíbením evangelia, se umí prosadit i uvnitř kapitalismu. Neříkejte, že v kapitalismu není dobře možné být křesťanem. Bylo to možné i pod komunistickou nadvládou, a ta byla horší než kapitalismus. Ovšemže, být křesťanem, nepřizpůsobit se mravům věku tohoto, to něco stojí, za to se platí třeba odříkáním, někdy utrpením. I to je součást naší zkušenosti.
Vy, západní křesťané, všichni těžíte z výhod tržního hospodářství, i vy, kdo se vůči němu soustavně vzpěčujete. Buďte poctiví a uznejte to. Vždyť někdy s pozitivy tržního hospodářství umíte i dobře zacházet, např. na str. 18 přípravného dokumentu vyjadřujete pocit povinnosti dosvědčovat solidaritu sesterským církvím, které žijí v horších ekonomických podmínkách. Lepší ekonomické podmínky ovšem předpokládají, že existuje více bohatství, o které se lze dělit. Naše zkušenost je, že tržní ekonomika nemá alternativu, jenom ona je schopna trvale a systematicky vytvářet bohatství a zajišťovat jeho růst. U nás se i komunistická strana hlásí ve svém programu k tržnímu hospodářství bez dalších přívlastků. Tentokrát dávám komunistům za pravdu: ekonomika tu není proto, aby produkovala spravedlnost, lidskost, bratrskou lásku. Je tu proto, aby zmnožovala hmotné bohatství. Je zbytečné chtít ekonomiku humánní, sociální či solidární. Je to zbytečné, protože nemožné, jako je nemožné vytvořit humánního, sociálního a solidárního robota. To my, ženy a mužové, jednající a odpovědné subjekty, jsme povoláni k lidství, sociálnosti a solidaritě. To my máme nést ovoce Ducha a žádný ekonomický systém ho neponese za nás. Na nás je, učinit svět kolem nás o něco lidštějším a pro tento velmi náročný úkol nejsme naštěstí docela nevybaveni. Máme po ruce vhodné nástroje, např. tržní hospodářství. Jiným velmi cenným nástrojem je demokracie, jejíž mechanismy nám umožňují vtisknout naši vůli do legislativy a do politických rozhodnutí. Máme přístup k sdělovacím prostředkům, a hlavně – naše diskrétní a po celé ploše společnosti rozsetá přítomnost může účinně vytvářet klima vhodné k tornu, aby i v nových sociálně-politicko-ekonomických podmínkách zazářila lidská tvář. Určitě ani demokracie, ani tržní hospodářství nepřinesou žádoucí plody pouze tím, že začnou fungovat. Především je tu třeba „sociálních aktérů vědomých si své role“. Jinak řečeno, je třeba v bolestně se měnící Evropě mužů a žen, kteří vědí, co chtějí, kteří nepodléhají ani snílkovství, ani rezignaci, neboť nejprve hledají Boží království a jeho spravedlnost.