Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem. Správce si řekl: Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství! Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: Kolik jsi dlužen mému pánovi? On řekl: Sto věder oleje. Řekl mu: Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát. Pak řekl druhému:A kolik jsi dlužen ty! Odpověděl:Sto měr obilí. Řekl mu:Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát. Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždy (synové tohoto světa jsou prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.
Evangelium podle Lukáše 16, 1–9
Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.
Epištola Efezským 4,28
Ježíš nám dává za příklad kriminálního živla. Ovšemže nám nemá být příkladem ve své zločinnosti: Pán Ježíš evangeliem přicházejícího Království zákon naplňuje, ale neruší. Desatero platí dál. Ať je nám tedy podvodný ekonom nejprve odstrašujícím příkladem: vždyť ten chlap krade, klame a ještě korumpuje druhé!
„Nebát se a nekrást!“ – to platilo za Masaryka, za komunistů a bude to programem mravního zdraví i dál. Vždyť kdo krade – i kdyby bohatým bral a chudým dával, což funguje jenom v legendách – už je načatý, už na něho mají, už má strach a hlavně pravdy se bojí.
Podvodného ekonoma nám Pán Ježíš předkládá jako příklad prozíravosti. Ano, i od darebáků, veksláků a mafiánů se máme čemu učit, vždy (oni jsou vynalézaví, nelituji námahy, i riziko a protivenství na sebe berou, jen aby dosáhli kýženého cíle. Když šlo podvodnému ekonomovi o další existenci, nezaváhal a začal jednat, stejně jako všelijací soudruzi, kteří v podobné situaci hbitě založili všelijaké akciové společnosti. Učme se od nich ve svých věcech – podtrhuji ve svých – a když jde o Boží království, o lásku k Bohu a bližnímu, nenechme běžet události samospádem, nebuďme odevzdaní. Nyní je čas příhodný, nyní dnové spaseni a tak jednejme, vždyť jde o mnoho, vlastně o všecko – a co se dnes zamešká, může být zítra ztraceno. Mobilizujme svůj důvtip, představivost a odvahu, vždyť to, co je před námi, k čemu směřujeme, za to stojí. Prozíravě vymýšlejme, jak to udělat, aby se na duši i těle dostalo potřebným účinné pomoci, jak třeba lépe vyučovat a vychovávat naše děti, jak učinit naše shromáždění živější, krásnější, ba i početnější.
A nyní přichází to závěrečné a nejdůležitější napomenutí: „Z mamony nepravosti si čiňte přátele, aby když byste zhynuli, přijali vás do oněch věčných stanů“, jak pěkně a věrně překládal (kraličtí. Tento nejasný výrok zjasňují někteří vykladači takto: mamon není nic víc a nic méně než majetek, zvláště v peněžní podobě. Mamon nepravosti jsou pak peníze nečisté získané, či snad peníze vůbec, protože absolutně čistých peněz není; při svém koloběhu na sebe peníze vždycky kus špinavosti nabalí. „Přátelé“ – to by snad mohli být andělé, anebo dobré skutky samy; někteří učenci doby Ježíšovy pokládali almužny za jakési přímluvce, kteří u Hospodina oroduj (za dobročinného člověka. Na základě této intervence je pak Hospodin milostiv vůči tomu, kdo sám dokázal být štědrý a přijme jej při skonání do věčných příbytků. Ať už tyto výklady v jednotlivostech více či méně odpovídají záměru Ježíšova slova, jedno je jisté: peníze jako takové Ježíš nezavrhuje. Neštítí se jich, snese je v sousedství zcela svatých věcí, vždy (se zaujetím sleduje, jak lid metá do chrámové pokladnice tu větší, tu menší částky. Příkladný milosrdný Samaritán část péče o postiženého chudáka koupí za peníze. Apoštol Pavel velkou část své misijní aktivity věnuje získávání finančních prostředků pro schodkový jeruzalémský sbor – ostatně trvalý deficit a odkázanost jeruzalémských na pomoc zvenčí snad souvisí s tím, že měli jeruzalémském sboru „všechny věci společné“, tedy že zavedli komunismus.
Jistě, peníze mají zvláštní moc. Snadno člověka uhranou a člověk přilne srdcem ke svému pokladu, k svým finančním jistotám či starostem, snadno se mu stanou božstvem, zlatým teletem, a člověk pak kolem nich křepči a koří se jim, stává se jejich sluhou – a pak už nemůže sloužit Bohu, protože dvěma pánům sloužit nelze. A peníze dovedou být náročivý a zlý pán. Dovedou však být i dobrým sluhou. Krom své temné stránky mají i světlou, lze si jimi totiž naklonit anděly, či řečeno méně poeticky, lze jimi konat dobro.
Není nic špatného na tom, umí-li křesťan vydělat peníze poctivou prací, třeba prací poctivého bankéře. Naši reformovaní předkové to uměli a je naším přáním, aby ožily podnikatelské vlohy českých evangelíků. Je však přáním přímo Kristovým, abychom mamonu užívali náležitým způsobem. Peníze tu nejsou proto, abychom je vydělávali, nýbrž vyděláváme je proto, abychom mohli např. štědře uděliti nuznému. A těch nuzných, všelijak postižených je a bude víc než dost a štědrost vůči nim předpokládá, že synové světla budou prozíraví a podnikaví.
Peníze jsou tu, abychom jimi – pokud v těle jsme – šířili lidskou vzájemnost, dávali zacházením s nimi najevo vděčnost za to, že sami jsme byli koupeni za mnohem vyšel cenu než je cena všech peněz světa dohromady, abychom i pomoci a prostřednictvím peněz dokázali být druhým bližními. Vždyť nemáme milovat slovem a Jazykem, ale skutkem a pravdou. A peníze jistě nejsou pravda, ale určitě jsou čin. Amen.