Vážená sestro a vážení bratři,
Váš dopis sborům ze dne 2. 9. 1992 ve věci seznamu uveřejněného v periodiku Rudé krávo“ oceňuji jako krok správným směrem. Sice dost pozdě, ale přece vedeni církve nahlédlo a dalo vědět, že svými vinami a selháními, která nám bolestné pracují v zádech, se ještě dlouho budeme trápit a nevědět rady. To jen Bůh si s nimi ví rady a jsem proto rád, že se bezradnost nás hříšníků vůči našemu hříchu ozývá i v bezradném tónu Vašeho dopisu.
Výborné je, že jste nepropadli pokušení dělat z nouze ctnost a hájit kolaboraci s StB jako jednu z možností prospět dobré věci“, dokonce snad prospět církvi.“ Toto pokušení sice v naší církvi – zdá se – slábne, ovšem byl jsem až překvapen, jak mu propadají naši přátelé v Kristu na Západě. Vzhledem k tornu, že si také leckdy více všímají toho, kdo co říká, než toho, jestli je to pravda, je velmi důležité, že tentokrát celé vedení církve označilo kolaboraci s StB za něco, co být nemělo.
Oceňuji také, že jste vůči „Rudé krávo“ nezaujali alibistický postoj estétů, kteří se s něčím takovým nebudou špinit. Odmítnout diskusi o těchto seznamech poukázáním na etickou a právní nečistotu kroku, jehož se vydavatelé odvážili, by bylo stejně pošetilé jako odmítnout vyšetřování zločinu jenom proto, že zavražděnou oběť nalezl zloděj.
Souhlasím s Vámi, že upřímný a otevřený rozhovor o našich selháních vůči komunistické moci je žádoucí, aniž ovšem lze od takovéhoto rozhovoru očekávat koneční vysvobození z našich vin. Ovšemže Beránek Boží bere naše hříchy na sebe, aby nás uvolnil k novému a svatému životu, paměť však a povinnost učit se z minutých chyb z nás nesnímá. Bude tedy ten rozhovor dlouhý a často znovu otvíraný, tak jako rozhovor o selhání křesťanů kdykoli v minulosti, např. v době po objevení Ameriky.
Jistě tedy i synodní rada se k problému všech církví všech postkomunistických zemí, totiž ke spolupráci církevních činitelů s politickou policií, bude vracet. Prosím, k dalšímu promýšlení a zpracování této problematiky přijměte dva podněty:
1) Zveřejnění inkriminovaných seznamů prokázalo, že na otázku, kdo je způsobilý pro výkon veřejné funkce v občanském životě, tyto seznamy přinášejí odpověď jen velmi přibližnou a tím také snižují míru věrohodnosti tzv. lustračního zákona, který se o seznamy vypracované StB opírá. Tento zákon musí být znovelizován. Trváme na tom, že zákon zamezující konspirativním spolupracovníkům bývalé StB je nutný, neboť určité veřejné funkce mohou být svěřeny jen lidem stoprocentně neúplatným a také natolik pevným, aby dokázali vzdorovat i intenzívnímu nátlaku a vydírání. Kdo se zavázal ke konspirativní spolupráci s StB (tento vědomý závazek je oním diskvalifikujícím momentem, zatímco jméno na seznamu je pravděpodobnou indicií, ne nezvratným důkazem tohoto momentu), prokázal buď úplatnost, nebo neodolnost nátlaku.
Potíž je v tom, že od určité intenzity nátlaku a vydírání ztrácí odolnost snad každý člověk a inkriminované seznamy nic neříkají o tom, zda tam zapsaný jedinec (pokud vskutku s StB konspiroval) prostě s čertem uzavřel výnosný obchod, nebo podlehl nepatrnému nátlaku („příští rok výjezdní doložku na cestu na Západ taky nemusíte dostat“), anebo podlehl nátlaku nesnesitelnému („to lechtání žhavým drátem po chodidle můžeme ukončit hned“). Zveřejnění seznamů v Rudé krávo tedy předložilo řadu jmen, mezi nimiž je jistě mnoho cynických hochštaplerů a také mnoho hodných, poctivých a někdy i nadprůměrně statečných lidí, kteří prostě neodolali nadprůměrnému nátlaku. Z důvodů, které právě v „Rudé krávo“ nádherně vypsal Petr Placák, je pro mne kardinál Tomášek příkladně hodným a statečným křesťanem, byt seznamu figuruje. Mám ten dojem, že zveřejněním již seznamy ztratily onu čarovnou moc, kterou měly, když se nevědělo, kdo na nich všechno je a jen tu a tam dobře proceděná kapka ukápla. A jsem si jist, že musíme nyní poukazovat na absurditu toho, že tyto seznamy (zřejmě velmi podobné těm, na jejichž základě se vydává lustrační osvědčen() mají být důkazem něčí nezpůsobilosti. Žádejme tedy novelizaci příslušného zákona a chceme-li být společnosti co platní, pracujme na jeho znění a navrhněme je.
2) Zdá se mi, že „vysoké nároky na mravní odpovědnost“ a nedostání těmto nárokům přece jen přes výzvu k bratrskému nesen (břemen jedni druhých necháváte na jednotlivcích. Součástí pospolitého nesen (našich společných vin by mělo být doznání, že v této věci selhala církev jako celek. Nezapomeňte, že poslední předpřevratový synod schválil zprávu synodní rady, kde se pastýřsky vykládá členům církve, že církevní tajemníci nejsou jediní představitelé „naší společnosti“, s nimiž členové církve přicházejí do styku, a že není třeba se takovým setkáním vyhýbat. Tato výzva by neměla smysl, kdyby nebyla míněna jako pobídka k důvěrným jednáním s pracovníky StB a také tak mnohými byla pochopena. Jak měli nebozí faráři jako jednotlivci vzdorovat nátlaku, když dostali předem od církve nejen odpustek, ale i povzbuzení, že spolupráce s StB je něco zvládnutelného a dokonce žádoucího a církví podporovaného? Vypracujme tedy takové přiznání viny v této věci jako církev. Nepochybuji, že těm, které jejich tehdejší poklesek trápí, bychom tím pomohli.
S bratrským pozdravem
Miloš Rejchrt