Broučci Jana Karafiáta jsou literatura pro dospělé až stárnoucí, mládeži možná nepřístupná. Když jsem byl dítě, měl jsem raději Ferdu Mravence a Timura a jeho partu. Broučci mi příliš připomínali háčkované dečky, napouštěné cukrem, které nám nosila taková hodně stará paní, která ještě Karafiáta pamatovala.
Čím dál víc mám k Broučkům vztah uctivý. Je to hluboká a hutná literatura, stavěná na poslech. Však byl jejich autor hudebník výtečný, hrál na piáno Beethovenovy sonáty. Všimněte si, jak se v textu jako v sonátě opakují některé motivy, drobně obměněné: „Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno, a ty včely tolik bzučely“ nebo „Světla ubývalo a zimy přibývalo“. Broučci jsou taková symfonická báseň v próze, verbální hudba. Je v té knížce také hluboká zbožnost, po jaké se nám třeba stýská, ale kterou dnes už provozovat nelze, tak jako už nelze skládat jako Beethoven, pouze jej interpretovat a naslouchat mu.
Když jsem byl mladší, četl jsem raději než Broučky Švejka. Obě díla jsou klasikou české literatury, jejich autoři byli současníci, každý úplně jiný, ale něco měli společného. Autor Broučků (1846–1929) byl nesmírně kultivovaný pán, dokonalý znalec latiny, řečtiny a hebrejštiny, vynikající biblista, vzdělaný na německých univerzitách, většinu života farář reformované církve. Autor Švejka (1882–1922) neměl vzdělání prakticky žádné, byl příležitostný fejetonista, alkoholik, skandalista. Karafiát Haška přežil, oba ale zemřeli zahořklí a zklamaní, Hašek ovšem víc, neměl své zklamání z toho, kam ten svět spěje, čím kompenzovat. Když zjistil, co jsou ti bolševici v Rusku, s nimiž to chvíli táhl, skutečně zač a kam to vedou, těšil se na skutečnou revoluci v ČSR. Leč bitva o Lidový dům nesplnila parametry revoluce, o čemž svědčí i jeho povzdech, že se těšil na revoluci, a viděl hospodskou rvačku. Že se v Čechách žádná revoluce dělat nedá, pouze chlastat, seč můžeš, Hašek svým životem dosvědčil a nezemřel na notorické revolucionářství. Karafiát se zase nikdy nesmířil se vznikem ČCE. Spojení luteránů a reformovaných, jímž my se ve světě chlubíme, byl pro něj palácový převrat a svévolné zrušení jeho církve. Ve svých pamětech vzpomíná, že měl s c. k. úřady dobré zkušenosti, strašně mu vadilo, že prezident Masaryk kamsi napsal, že za Rakouska nebyla žádná svoboda svědomí. Podle něj byla, dokonce větší než v ČSR. Vzpomíná, že když chtěli na Valašsku zvát děti na očkování v neděli, zašel za okresním hejtmanem, že očkování koliduje s bohoslužbami, hejtman se dvojctihodnému pánu omluvil a zařídil to jinak. V ČSR Karafiát naopak zažil útisk. Na počátku republiky totiž bylo nikoli volební právo, ale povinnost. Volby se konaly v neděli, jindy ne. Volit v neděli znamenalo pro Karafiáta znesvětit neděli, tedy volit nechodil. Jemu to prošlo, protože lidem nad 70 to promíjeli. Ale jeho služka musela platit pokutu, odvolání nebylo nic platné, dostalo se jí pohrůžky, že když včas nezaplatí, tak ji zavřou. Posteskl si Karafiát, že nejlepší, nejpřesvědčenější republikáni – neboť byl farářem církve, kde se všichni volí a o všem se hlasuje – jsou v republice trestáni za věrnost Božímu přikázání. – Vidíte, byli lidé, vážní a naprosto hodnověrní, pro které první republika vůbec nebyla zaslíbenou zemí. Inu, v každé době, v každém režimu jsou důvody pro zjištění, že líp už bylo.
Vždycky je v minulosti něco, proč lze na ni vzpomínat jako na zlaté časy. Otázka je, zda to dobré, krásné, idylické je do přítomnosti přenosné či zda je žádoucí se o přenos pokoušet. V Broučcích jsou určitě momenty, které můžeme bez úprav převzít a zopakovat. Naříklad: Malá beruška je na jednu nožku chromá, běhala však přece dost, a když nemohla, vzali ji broučci na ramena a pěkně ji nosili. Tedy neuložili ji do nějakého specializovaného ústavu v březovém mlází, ale integrovali tu handicapovanou, zúčastnila se jejich her, jejich života. Postižení jsou tu proto, abychom je dokázali integrovat. Tato samozřejmost existence handicapovaných mezi námi je zopakovatelná.
Domnívám se ale, že poslouchat jako broučci dnes nemůžeme. Mám dokonce podezření, že to s tou poslušností přeháněli už v roce 1876, kdy vyšli tiskem poprvé.
Karafiát byl farář, vychovaný a vzdělaný v kalvínské zbožnosti. Ta je mi blízká, říká asi toto: Tvůj život, broučku, beruško, jednotlivý lidský subjekte, je Božím projektem. Jsi na světě, protože tak to Pán Bůh chtěl, něco tím sleduje, něco slavného, významnějšího, než ty jsi schopen pochopit v tom svém mozečku hmyzím či lidském, což vůči Boží mohutnosti, slávě a moudrosti vyjde nastejno. Nejsi tu z vůle a kvůli svým rodičům, kvůli okolí, dokonce ani tvoje vůle není ta hlavní, to Bůh s tebou a pro tebe něco chce. Něco malinko můžeš z těch jeho záměrů nahlédnout, kolik on nám v Kristu zjevil, jeho plány s tebou jsou dobré a světlé, jsi tu na světě pro rozmnožení světla, pro rozmnožení cvrkotu k Boží cti a chvále. Co se děje, k dobrému se děje. Nebojte se světa, nebojte se života, nic zlého se vám nestane, jako kuřátka hledí ke slepici, tak vy k laskavému Hospodinu. Ten plurál, k ochraně hledíme, kalvinismu sedne. Od nátury, jak říkal Kalvín, je člověk tvor družebný – „de nature compagnable“. Boží povolání k životu nás nutně vede k druhým, k zájmu a starostem o ně. Přičemž Pán Bůh je s vámi, i když jste sami. Vlastně nikdy nejste sami, ani ta Janinka, neprovdaná, sirotek, trochu poustevnice samotářka, úžasně milá, nezatrpklá ženská, v chaloupce na samotě v mechu pod vřesem není sama. Dobrý Pán Bůh s ní je. Kalvínská víra zná termín „providence“, což překládáme jako prozřetelnost, ale ono je v tom slově i složka pečovatelství: věříme v Boha, který nejen stvořil svět, ale pořád je u díla, pořád něco chystá. Víra je především důvěra, základní bytostná důvěra v pozitivitu toho, co je a hlavně bude. A když se děje něco zlého, na Boží dobrotě to nic nemění. Broučkům poslušným „se nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, je to tak dobře.“ A Janinka tohleto dobře ví a „poslouchá a nic se nebojí“. Zlé mocnosti, mohutnosti, okolnosti nás maximálně mohou zabít, ublížit nemohou. Úzkost ze světa kalvínská zbožnost nepěstuje. Broučci také ne, a to je na nich fajn.
Spoléhámeli na dobrou Boží vůli, pak není důvodů k rezignaci při zjištění, že ve světě je zlo. Jede se dál, svítíme, i když verunci jsou agresivní, ba i lidé jsou surovci a strašně kradou. Zlodějský motiv je v Broučcích vůbec zajímavý a odhaluje, že málo nového je pod sluncem: na venkově musí v noci hajný dávat pozor, aby lidé neukradli les, ve městě ponocný dává pozor, aby se zloději nevloupali do bytů a lidi neokradli. „Tady v městě také kradou?“ klade kontrolní otázku Brouček. „Ó, moc prý kradou, jak jen mohou,“ pravil tatínek. Všude se krade, ale to není důvod, abychom my se k tomu mravu světa připojili. Nezdeptán létám a svítím. Městem i venkovem létám, všude je co obdivovat, všelijakým zlodějinám a nepravostem navzdory, je nad čím žasnout: všecičko kvete, včely tolik bzučí, městská architektura je krásná, lze si sednout na ucho lva, pozorovat, jak ten lev plije vodu, neboť je to lev kamenný ve funkci kašny. Broučci připomínají, že příroda i civilizace jsou fajn.
Broučci jsou jasně kalvinisti a kalvínská zbožnost má i svá slabá místa, jako všechno lidské. Snadno a rychle se zvrhává ze základní důvěry kuřátek ke slepici ve výklad světa, ve vysvětlovací systém. Ten chce být vždycky logický a nelogičnosti odstraňuje, někdy i lidi odstraňuje, když do systému nezapadají. A tak všechno řídí Bůh, i katastrofy řídí. Nic se ti nestane. „Nebáli se?“ ptá se maminka po výletu malých Broučků. „I toto! Oni jsou jinší reci, než jsem byl já.“ Ano nebázlivost je ctnost, čím víc je jí, tím lépe, Brouček pořád slyší, i v kostele z lešeníčka, že „kdo se bojí Pána Boha, nemusí se nikoho bát, a ani nesmí, Pán Bůh to nechce“. Tedy poslouchej Pána Boha, neboj se, nic se ti nestane. Jenže co když se stane – což se stává? Urazil ti někdo křídlo? Ty sis to zavinil – tys toho Pavlíčka nenechal na pokoji, byl jsi neposlušný. On je schopen tě zabít, pravila preventivně Janinka. Jenže Janinka není Pán Bůh, aby ji Brouček musel poslouchat, a hlavně, Brouček nijak Pavlíčka neprovokoval, svítil v zahradě, jak měl a kde měl – dodnes jsem nevypátral, co Brouček udělal špatně. Když se brouku či člověku něco zlého přihodí, v pervertované logice kalvínského vysvětlování si to zavinil sám. K tomuto soudu má kalvínskobroučkovská zbožnost vždycky blízko. Ježíš k němu měl daleko. Ti, na něž spadla věž v Siloe, nebyli větší hříšníci než vy, říká výslovně. Zlo tu není, abychom ho my zařazovali do mechanismu světa a předváděli na něm, jak je ten stroj pěkně sestavený a jak ten Boží mlýn skvěle mele. Ježíš připouští existenci zla absurdního, které nemá žádnou logiku. Slepý od narození se narodil slepý a nehřešil ani on, ani jeho rodiče.
Oproti tomu kalvínský providenční model má sklon házet malér na toho, komu se stal. Nejen tehdy, když jasné, že udělal, co se dělat nemá, a následky toho počínání mohl předvídat, což je poselství maminčina pohádkového hororu o koťatech. Nemáš si hrát blízko kamen, nebo se spálíš, až i uhoříš. V pořádku. Jenže providenční zbožnost ti přiřkne vinu za tvůj malér i tehdy, když nebyly předem stanoveny limity nepovoleného či nesprávného. Dostane Brouček od Verunků strašně do držky, že pálil za Verunkou. Byl neposlušný. Žádné přikázání ale neříká, že s Verunkou Brouček se vykecávat nesmí. (Navíc když to je super holka, pravdomluvná, to první u nich mluvit je pravdu, čili žádná svoloč.) „Kdo to jaktěživ slyšel, aby si Brouček dělal známost s Verunkou a aby si snad dokonce na ni myslel.“ To, že je něco doposud neslýcháno, nevídáno, je argumentem, že to nemá být. Když byl Brouček přepaden a zbouchán, znamená to, že se motal, kde neměl.
Hlavní ctnost a životní náplň kalvinistů je poslouchat. Ale koho? Pána Boha, zní odpověď Broučků. Jenže ten Pán Bůh v Broučcích je spíš řád věcí, předpokládaný řád, než ten nezařaditelný, nevypočitatelný „Jsem kterýž jsem“ v životě a díle novátora Ježíše zjevený. Takhle se to dělalo odjakživa, brouci si neberou verunky, někdo vládne a ostatní poslouchají, tak to bylo, tudíž to tak má být. Proč máme svítit, když lidé stejně spí? – ptá se správně Brouček. Načež je mu dána neodpověď: „I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce.“ Ono se to tváří jako odpověď, ale ve skutečnosti je to pokyn „neptej se a sviť.“ Broučkova otázka ale odpověď zasluhuje, maminka se měla zamyslet a třeba říci, že všichni lidé nespí, a i kvůli jednomu jedinému to stojí za to, nebo že svítit je krásné, i když málo platné, my sami to nevíme, komu všemu svítíme. Maminčina neodpověď je příliš blízko vojenskému „rozkaz je rozkaz“. Však také to nejhorší, co může Brouček udělat, je „opustit své místo“. Broučci poslouchají příliš jako rakouskouherský kanonýrek Jabůrek, který u kanonu stál a pořád ládoval, i když přiletěla koule prudce a utrhla obě ruce, on pořád stál a ládoval.
Svět Broučků, svět Karafiátův je jiný než náš. Usazený, téměř nehybný, solidní. Kdo se narodil broukem, broukem zůstane, přebere to řemeslo i sociální statut od rodičů. Je tu pevný, jasný řád, Bohem daný, a své poslání člověk naplní, když je tohoto řádu poslušný. Po zimě přijde jaro, po životě smrt, lidé pracují a chodí do kostela, nepravosti se nevyplácejí a trestají. Občas sice nějaká ta válka, jako pruskorakouská, světem otřese, ale záhy nastane zklidnění. O bitvě u Hradce Králové v r. 1866 slyšel Karafiát na studiích v Berlíně. Hned na to se on, občan nepřátelské mocnosti, vydal podívat domů do Jimramova. S velkou ochotou a vojenskou zdvořilostí pruské vojenské úřady vybavily pana kandidáta teologie propustkou, za pár dní pruští modrokabátníci pomáhali obyvatelstvu na Jimramovsku při žních. Otřesený svět se zase vrátil do svých dobrých kolejí, netřeba ho měnit.
Dobře stojí a dobře běží, a vlastně všechno, co se v něm děje, je dobře. Jen se někdy zatřese, dost se v něm krade, ale hajný a ponocný to nakonec zvládnou – i když hajný, zdá se mi, tu sovu zastřelí nějak tak zástupně, ona nikomu neškodila, asi tím vykonal rituální trest smrti, preventivně odstrašující všechny nepatřičné houkaly a anormální jevy.
Vojenství je ve světě Broučků důstojnost sama. Kaštanový Fréda v červeném kabátku s malým kordem po boku je ušlechtilý chlapec, na konci knížky má dokonce krásný zlatý límec, též Elinka si happyendově bere krásného vojáka se zlatým límcem. Vojenská uniforma je krásná, být důstojníkem je vznešené.
Řád Karafiátových Broučků rozstřílely kanóny války 1914–1918. Aniž dodnes kdo dokáže uspokojivě vysvětlit, oč v té válce vlastně šlo, evropské národy, leckdy se hlásící i k téže náboženské konfesi, se masakrovaly po milionech. Bajonety, šrapnely, plynem. Samozřejmost, že ve světě platí nějaký řád a poslušnost řádu je ctnost, se zhroutila.
Švejkovo „poslušně hlásím“ dokazuje, že sám princip slepé poslušnosti se stal absurdní, hořce směšný. Není co a koho poslouchat, však ani armáda nejsou ušlechtilí Frédové, ale vygumované mozky typu poručíka Duba, děvkaři typu nadporučíka Lukáše, primitivní Balouni, vykukové Vaňkové a cynický opilec kněz Katz. Haškův román nemá hrdinů, ani Švejk není hrdina, jen průvodce po troskách zhrouceného světa. Hrdiny války, ne v románu, ale v novém státě, se stali legionáři, kteří nejen opustili své místo, ale zuřivě bojovali na straně nepřítele, proti svému císaři pánu! Zrada byla ohodnocena jako vlastenectví, vzpoura jako poslušnost.
Zhroutila se i poslušnost Broučků a není proč ji oplakávat. Však broučkovská poslušnost není poslušnost křesťanská, tedy kristovská. Víra v Ježíše Krista přece provokuje nové a nové otázky po smyslu toho, co děláme či dělat máme. Ježíš sám se neustále dotazuje svých učedníků „za koho mě lidé považují, za koho mě máte vy, proč se tak bojíte, proč se tolik staráte o oblékání a jídlo, kdo se podle tebe zachoval jako bližní?“ Ježíš se trvale ptá. Chce, abychom jeho otázkám naslouchali, poslouchali je pilně a neomylně, sami na ně hledali odpověď, především v tomto smyslu byli poslušní. Poslušnost, kterou Kristus vyžaduje, je dialogická, není to poslušnost rozkazu a vyplnění. Je to poslušnost nevojenská, naslouchající, rozvažující.
Zajímavé je, že Broučci při domácích pobožnostech nečtou Bibli. Jen spínají nožičky a odříkávají modlitbičky. Ba i lidé v Broučcích doma jen opakují, co v kostele slyšeli. Ale takhle to nepůjde, máme-li být církví slyšící, poslušnou. Karafiátovsky ideálně poslušní dvounožci si po návratu z bohoslužeb opakují, „Aj, lépe jest poslouchati než obětovati“ (1. Samuelova 15, 22). Karafiát si pro sebe nechal pokračování: „Pozorně rozvažovat je lepší než tuk beranů.“ To je jedno z mála míst, kde se mi Ekumenický překlad zdá výstižnější než Kralický, ba i Karafiátův. Pozorně rozvažovat, o to jde. Nebýt kanonýr Jabůrek, ani Švejk, ani Brouček. Být sami sebou, naslouchající, rozvažující a odpovědní. Na tuhle cestu nás Karafiátovi Broučci nenavedou, ale trochu posvítit nám mohou.
(Původně prosloveno na Sjezdu /nejen/ evangelické mládeže
v Mladé Boleslavi 5. 10. 2002)