Petr Pazdera Payne v korespondenci se synodní radou ohledně pastýřského listu synodního seniora vyvolal debatu o tom, zda a jak se přimlouvat za „v moci postavené“. Jedním z reagujících byl autor tohoto textu, který jako biblickou reflexi aktuálního tématu uveřejňujeme místo kázání.
1Tm 2,1–4: Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
Muži bratří,
vluzuji se vám do diskuse, neb se mi tím nabízí možnost vyrovnat si účty se sebou. Stalo se mi několikrát, že jsem ve veřejné přímluvné modlitbě poprosil za prezidenta republiky, jímž tehdy byl Václav Havel. Před tím ani potom už jsem to nedělal. Dodatečně nahlédám, že jsem to neměl dělat ani tehdy. Totiž modlitby za „krále a v moci postavené“ (1 Tm 2,2, kralický překlad) jsou anachronismem v době, kdy krále nemáme a v moc jsme postaveni všichni, neboť si své zastupitele volíme.
Apoštolovo nabádání „každá duše vrchnostem poddána buď, neboť není vrchnosti, jedině od Boha“ (Ř 13,1, kralický překlad), musíme hodně krkolomně reinterpretovat, aby bylo i dnes aktuální. Např. onu „poddanost“ budeme vykládat jako podřízenost pravidlům demokracie, nikoli vládnoucím jedincům či skupinám. „Každá duše, když jsou volby, ať jde volit, neboť volby jsou od Boha,“ asi říkat nebudeme, ale že by měl každý volit odpovědně před Boží tváří, to říkat budeme. A také připustíme, že vlastně nevíme, co myslel apoštol těmi „exúsiai“, proč právě zde užil slova tak nejasného obsahu, které pak překládáme z bezradnosti všelijak, např. slovem vrchnosti či „vládní moc“ (ČEP).
Zdá se mi ale, že bez velkého násilí lze vykládat jako dodnes aktuální poselství text zapsaný v 1Tm 2,1–4. Uvádím ho ve vlastním překladu, hodně kostrbatém, neboť pokud možno doslovném:
„Vyzývám vás ze všeho nejprve k činění proseb (deésis), přímluv (enteuxis), vděčných díků (eucharistia) za všechny lidi, za panovníky (basileus), za všechny, kdo jsou v nadřízeném postavení (hyperoché), abychom (hina) nerušený (éremos) a klidný (hésychios) život vedli ve vší zbožnosti (eusebia) a počestnosti (semnotés). To je dobré (kalos) a příjemné (apodektos) před spasitelem naším Bohem, který chce všechny lidi učinit spasenými (sóthenai) a přivést k seznámení s pravdou.“
Všímám si toho, že jako předmět našich proseb a díků jsou v tomto nabádání na prvním místě uvedeni „všichni lidé“, pak teprve mocnáři. Život holt není jenom politika. Život politický je jenom skromnější částí života duchovního (TGM). Politické funkcionářství není nějakou vyšší, nadřazenou kategorií lidství, hodnou zvláštního opečovávání v modlitbě církve, ba ani není nutně užitečnější než jiná řemesla. Žít sub specie aeternitatis je úkol všech lidí, netoliko politiků.
Máme prosit, přimlouvat se za lidi vůbec a máme za ně též provozovat „eucharistii“, tedy děkovat za to, co se jim povedlo. Nikdy to není mezi lidmi, jak by to mělo být, ale občas se zadaří, díky Bohu! I politikům se někdy zadaří (ba i komunistům se tu a tam něco povedlo, např. zbourání Stalinova pomníku, díky Bohu – dnes už by si to nikdo netroufl!). Vděčnost za dobrou práci politiků nechť nikdy nepřekračuje míru a styl našeho děkování za to dobré, co se lidem tak nějak obecně lidsky daří. Prosby za všechny lidi a díky za ně nesledují žádný účel, prostě mají být konány, jsou důstojné a spravedlivé.
Prosby za bazileje a podobné potentáty ale účel sledují – děkujeme a prosíme za ně, abychom z toho něco měli. Jasná účelovka! Nejde tady o ně, ale o nás. Papaláši nechť fungují tak, abychom my mohli vést život nerušený, klidný – i my, kdo se politikou jen málo zabýváme, neboť máme jiné starosti.
Účelem politiky je tedy náš život ve zbožnosti a počestnosti. Vykládám si ten termín semnotés jako vážnost, úctu, jíž se nám dostává od jiných lidí. Něco jako v tom smyslu, že když lidé uvidí vaše dobré skutky, budou nakonec oslavovat nebeského Otce (Mt 5,16). Tedy politika je tu od toho, abychom mohli svobodně praktikovat svou víru a pro všechny lidi aby tu byl otevřený prostor, kde lze svobodně pozorovat a hodnotit lidské skutky i slova a myšlenky a pak se dohodnout se na tom, že něco je opravdu dobrý skutek, skvělá myšlenka a pravdivé slovo.
Změnilo se toho od dob apoštolských hodně, zvláště naše vnímání moci. Moc, která spolu se slávou a královstvím náleží jedině Otci nebeskému, je pro nás úplně jinou mocí, než moc distribuovaná zastupitelskou demokracií. Tuto moc chápeme jako rozhodovací pravomoc, která nikdy nesmí být absolutní a je dočasným zmocněncům propůjčena zcela sekulárními instancemi, vposledu elektorátem. Nebylo by prezidentů, premiérů, ba ani fýrerů, kdyby je nikdo či skoro nikdo nevolil. Tedy těmi, kdo mají moc a delegují ji na zastupitele, jsme my, lid. Všechna moc pochází z nás. Proto se v přímluvné modlitbě vůbec nemusíme zabývat ani Zemanem, ani Babišem. Prosme za ty, které blahoslaví Pán (Mt 5,3–11) a které vyjmenovává v proroctví o posledním soudu (Mt 25,35–36). Papaláše vynechme. Intenci přímluv za „v moci postavené“ naplňme přímluvami za všechny lidi, možná před volbami ještě vroucněji prosme o osvícení shůry, třeba slovy J. A. Komenského: „dar rozumu zdravého když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti jména tvého užívati“ (EZ 373).