Milý Pavle,
přijmi několik myšlenek k článku „Lustrace v církvi“ (zvl. číslo českého bratra věnované 26. synodu), jehož jsi autorem. Jak obsah tohoto čísla napovídá, redakce Českého bratra nebude zveřejňovat příspěvky odchylující se od její linie. Volím proto osvědčenou formu otevřeného dopisu.
Jako občan si nepřeji, aby lidé, které registr ministerstva vnitra neklamné usvědčuje z aktivní spolupráce s bývalou Státní bezpečností, byli mými poslanci a ministry mých vlád. Z téhož důvodu se nehodlám smířit s myšlenkou, že by mne tajní spolupracovníci StB měli zastupovat a spravovat jako člena českobratrské církve evangelické. Onen důvod je prostý: nemají mou důvěru.
Bratří a sestry, kteří na spolupráci přistoupili, ale už v době spolupráce se přiznali těm, na které měli donášet, mou důvěru mají, neboť prokázali, že touha po uchování bratrského osobního vztahu je pro ně nakonec silnější motivací než vidina výhod či strach. I ti, kteří spolupracovali, ale za změněných poměrů by řekli „tehdy jsem podlehl, chvalme Boha za to, že dnes už nás nikdo k takovým špatnostem nenutí ani neláká“, by měli velký díl mé důvěry, neboť by prokázali, že rozdíl mezi starým a novým vnímají a snad i přijímají jako výzvu k chození v novotě života. Žádnou důvěru však u mne nemají ti, kdo jako tajní spolupracovníci-agenti StB léta klamali své bratry a sestry a klamou je dál i dnes, když svou spolupráci s StB bezostyšné zapírají, či se pokoušejí rozostřit její kontury nánosem zbožných řečí.
Za spolupráci s StB neoznačuji pouhou nešikovnost, nepevnost a indiskrétnost při výsleších a jednáních s orgány StB. Jak měli být jedinci pevní a nepohnutelní, když církev jako taková neměla odvahu ve svých dokumentech a vyhlášeních existenci StB vůbec přiznat, natož radit, jak by se věřící měli vůči StB chovat?
Za skutečnou spolupráci s StB hodnou toho jména a diskvalifikující pro výkon odpovědných funkci označuji tu, ke které se vytipovaný kandidát vědomě zavázal při tzv. vázacím aktu, jehož součástí bylo i přidělení tzv. krycího, tedy falešného jména. Datum této události je uvedeno v registru obdobné jako v matrice pokřtěných datum křtu. Konspirativní jméno (např. Profesor, Statistika, John, Castus), které si kandidát spolupráce, povýšený vázacím aktem do kategorie „TS“ (tajný spolupracovník), většinou sám vybral, sloužilo agentovi k tomu, aby kontakt se svým řídícím orgánem mohl ze své iniciativy vyhledávat s minimálním rizikem vyzrazení. Ve svém článku se snažíš podstatu věci zamlžit a bagatelizovat tvrzením, že „jaký obsah měla tato spolupráce, se nikdo nedoví“ a že „nejsou protokoly o informacích, které měly být předány“.
Mýlíš se poněkud v tom, že všechny usvědčující materiály zmizely: s přibývajícím časem se vynořují spisy údajně zlikvidované, někdy s velmi podrobnými zprávami od agentů, které lze bezpečné identifikovat. Tvůj omyl je ovšem závažnější tam, kde se lehce přenášíš přes fakt, že samo přijetí spiklenecké spolupráce s StB, bez ohledu na to, jak škodlivé byly poskytované informace, znamenalo hluboký zářez do integrity osobnosti. Což je maličkost, když bratr v Kristu pod falešným jménem podává o svých bratřích v Kristu (které uvádí pod pravým jménem) zprávy a hodnocení svému estébákovi, kterého zná jen pod falešným jménem, nic se nestaraje o to, jak s nimi ona na falši založená StB naloží a spoléhaje na to, že „jaký měla obsah tato spolupráce“ se nikdo z bratři nedoví? Kdo léta takto konspiruje za zády svých spolubratři a členů své rodiny – agent se zavazuje k mlčenlivosti vůči všem s výjimkou svého řídícího orgána, jemuž se naopak zavazuje k otevřenosti a důvěře – kdo s tímto tajemstvím léta žije, ten účinné pracuje na rozpadu své osobnosti.
Rozpadlým osobnostem mohu a jsem povinen odpouštět, z důvodu přikázání lásky k bližnímu, ba někdy i z osobní náklonnosti je musím a mohu mít rád, ale spolehnout se na ně nemohu. Kdo vede a zastupuje, na toho spoleh být musí.
Píšeš, že se nedá zjistit, zda byl někdo k jakékoli formě spolupráce „dotlačen v těžké osobní krizi“ či zda se k tornu „propůjčil ze zištných důvodů“. Spolupráce s StB ze zištných důvodů (a nemusely to být jen peníze, ohromným ziskem v těch dobách byla možnost tzv. „výjezdu“ za železnou oponu) se s výkonem odpovědných funkci v ČCE neslučuje, v tom jsme zřejmé zajedno. Jak se však zdá, nejsi přesvědčen o tom, že k vedení a zastupování církve jsou kromě nezištnosti nezbytné ještě i jiné předpoklady, např. vzdornost vůči tlakům, schopnost oddělit osobní záležitosti od svěřeného mandátu, vysoká imunita vůči osobním krizím. Celou dobu tzv. reálného socialismu naši církevní představitelé hlásali světu, že i v socialistické společnosti mohou křesťané zůstat křesťany. Nikdy jsem o tom nepochyboval a též na příkladu mnohých křesťanů dokazoval, že i tlaku StB na přijetí spolupráce lze vzdorovat: vždyť ti elegantní soudruzi nehty netrhali, chodidla nepálili a většinou ani nefackovali. Na slabší povahy ovšem stačilo méně. Slabší povahy proto nemohou zastupovat a vést.
Nerozumím, proč u Tebe má „platit víc svědectví bratři“, dojde-li k tomu, že člen církve spolupráci s StB zatlouká, zatímco registr jej ze spolupráce usvědčuje. Jsou přece situace, kdy pravdivé svědectví vydávají nepřátelé Ježíšovi („I ty s Ježíšem Nazaretským byl jsi“ – MK 14,67), zatímco učedník Ježíšův („Neznám člověka toho“ – Mk 14,71) zapírá a lže.
Nejméně ze všeho rozumím tomu, proč vnucuješ čtenářům myšlenku, že lustrace jsou „vynesením soudu“, vyhledáváním viny člověka „a že se vlastně neslučuji se zvěstováním Kristova odpuštění. Pro určitá povolání (např. duchovenské) a určité funkce se vyžaduje tzv. bezúhonnost. Vyžadovat čistý trestní rejstřík přece neznamená“ vyhledávat vinu“: znamená, že pro tu kterou funkci je čistý rejstřík kvalifikačním předpokladem. Ovšemže i ti, kdo mají trestní rejstřík hodné popsaný, zůstávají našimi bratry, a my dnes dokonce můžeme prožívat tuto skutečnost při slavení večeře Páně ve věznicích. Z odpuštění Kristova žijeme všichni, nicméně pouze ti, které trestní rejstřík neusvědčuje ze zpronevěry, mohou pracovat v bance.
Ani agentům StB nesmíme upírat možnost, aby více nehřešili a nesli ovoce hodné pokání; kdo ví, třeba právě oni nás předejdou do Božího království. Zastupovat a vést církev ovšem nemohou. Srdečně Tvůj
Miloš Rejchrt, 25. 1. 1991