Oč mi v životě šlo – tak se ta kniha jmenuje. A už moc víc se ode mne nedovíte. Zklamu všechny, zejména ty, kdo očekávají, že po vzoru Jana Hellera nebo Petra Pokorného pojednám o knize tak podrobně, že už ji nebudete muset číst. Se mnou je to naopak. Chci vás vyburcovat, abyste si ji přečetli. Sám jsem ji četl rád, s chutí a užitkem. Jděte si ji koupit.
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.
Text: Římanům 8,24–26
Text: List Římanům 1,7
Ř 1,7
Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Všem vám v Brně, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti, budu vypravovat o tomto známém apoštolském pozdravu.
Několik exegetických i vzdálenějších poznámek
„O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit: ‚Kde máš své rány?‘ zeptal se.“ Rány jako znamení Kristovy identity na tomto světě neopouštějí stránky půvabné knížky, kterou Tomáš Halík vydal v nakladatelství Lidové noviny. Neostýchá se vystavovat Kristovy rány, což je počínání výsostně teologické.
Text: Žalm 8,5 a Jan 1,14
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Ž 8,5
A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. J 1,14
Milí bratři a sestry, předmětem té otázky je Bůh, to on na nás pamatuje a ujímá se nás. To je první a veliké sdělení, jemuž říkáme zjevení: Bůh je to.
V tomto listě si nepotrpíme na tituly, ale tentokrát je třeba autora představit. Ne všichni vědí, že jde o profesora filosofické fakulty Univerzity Karlovy, religionistu a faráře římskokatolické Akademické farnosti v Praze, Prof. PhDr. a Th. D.
Čtení: Jan 11,1–7.17–23.43–44
J 11,5–6
„Ježíš měl rád Martu, její sestru i Lazara. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.“