V tomto listě si nepotrpíme na tituly, ale tentokrát je třeba autora představit. Ne všichni vědí, že jde o profesora filosofické fakulty Univerzity Karlovy, religionistu a faráře římskokatolické Akademické farnosti v Praze, Prof. PhDr. a Th. D. Své výzvy k naději směřuje na všechny křesťany, což každý čtenář jeho půvabné knížky pocítí od počátku do konce: je osloven a zahrnut se všemi lidmi mezi věřící a doufající. Každý člověk je tak vybaven do života. Nyní jde o to, co s touto výbavou podnikne, sáhne-li po dobré budoucnosti i po té poslední, jež je mu připravena, vytrvá-li v naději a nevzdá ji. Už sám název té knížky to zřetelně naznačuje. Stromu zbývá naděje s podtitulem Krize jako šance. Tak mluví starozákonní kniha Job o naději: podťatý strom ucítí vodu a rozvětví se jako mladý stromek. To jistě je výhled, který neoslepuje, ale uzdravuje a odhaluje krátkou pomíjivost všeho, co naše zdravotnictví nabízí podťatým lidem. Jen Bůh naplní jejich touhu po životě a na cestě dá jejich naději sílu, aby vytrvali.
Snad těchto několik slov stačí jako uvedení k četbě knížky, která je lehce napsaná, srozumitelně a s porozuměním pro různost čtenářů. Zbytečně varovat před některou kapitolou. Naopak zvláště evangelického čtenáře podnítí, aby Halíka sledoval i v teologických jemnostech, jež přece nebyly pro člověka středověku žádnou překážkou – anebo se člověk dneška může oproti nim „pochlubit“ jen svou leností duchovní až impotencí? Je Halíkovou dobrou zásluhou, že i tématem naděje pomáhá zvedat mysl i chuť čtenářů po hutnějším pokrmu, než jaký je schopna nabídnout naše kulturní obec. Nemá o nich valné mínění. Zeptá se, kde je v člověku to místo, kam by mohl pozvat Boha na návštěvu? Je to naděje. Touto odpovědí dostává víra a láska známku nedostatečnou. To je ovšem neuvážená klasifikace, podivuhodná jako všechny lidské výroky, které často bývaly nedostatečné na propadnutí. Apoštol Pavel také hodnotil tu trojici. Na první místo postavil lásku a ve svém nejkrásnějším výkladu pověděl také proč. Začal vírou, která je vstupem do duchovního života. Bez lásky by však ani víra ani naděje nebyly nic, neboť samou podstatou Boha je láska. Božská síla lásky je soustředivá, s vírou a nadějí tvoří trojinu, na tomto světě nerozdílnou.
Tu však se dostává do ostrého světla rozdíl, který zeje jak propast mezi religionistou Halíkem a Novým zákonem. Evangelické církve přisuzují podle Nového zákona trojici víry, lásky a naděje člověku, který už byl osloven evangeliem, uvěřil a žije v lásce v obecenství církve a s jistou nadějí očekává příchod svého Pána. Halík se svým výkladem neprojevil jako biblický teolog, ale jako religionista. Religionistika, nauka o náboženstvích, má širokou náruč, nedá se omezovat nikým a ničím, ani Biblí ani Novým zákonem. Halíkova snaha skloubit tu širokou náruč s výběrovým řízením Nového zákona, jímž je kázání Božího slova a nový život ve víře, lásce a naději, nepřináší do lidského života výzvu skončit se životem ve tmě a vstoupit do světla Ježíše Krista. Halíkův člověk už totiž věří, miluje a doufá od narození tak, jak je. I kdyby zrovna šel do bordelu, doufá a svou naději, že tam najde Boha, neopouští. Tak Halík cituje romanopisce Bruce Marshalla s kritickou poznámkou, že u toho námořníka jde o náboženský omyl, i když na druhé straně usoudí, že námořník jednal v duchu teologie a psychologie svatého Augustina (str. 97).
Halík otevřel svou širokou religionistikou, která se cítí v římskokatolické církvi doma, náruč všem, kdo místo důstojného pojmenování toho, s kým mají tu čest, dávají přednost neurčitosti. Ztotožňuje se s nimi, když se pokouší Boha nějak pojmenovat: „Bůh je tajemství, Bůh je to, co bývá skryto hlouběji, než si dokážeme myslet, o tom největším tajemství, kterému říkáme Bůh, víme strašně málo.“ Dokonce bude tvrdit, že „i evangelium skrývá Boží jméno.“ Ano, ale nikdy ne za něco, nýbrž za osobu krále, rozsévače, pastýře a otce. Evangelium nás vyvádí z tajemnosti, která obklopuje Boha: poslal k nám svého Syna a dal mu jméno nad každé jméno, abychom je vzývali a prosili „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20). Tohoto Pána Ježíše Krista zveme do svého shromáždění, aby nás učil, uzdravoval svým odpuštěním a dal nám jméno synů a dcer Božích. Jeho církev nevolá lidstvo k poznání nějakých tajemství, ale k dětinské víře v Boha Otce.
Máme odpustit Halíkovi, že jako římský katolík z náboženské povinnosti pomluvil a odsoudil reformaci? Pěkně začal poděkováním, že reformace škrtla celou řadu „pomůcek“, ale tím, že je lidem vzala, „otevřela před nimi prostor prázdnoty, budící úzkost“. Výsledek: více škody než užitku. Takových vymyšleností a pomluv už by mělo být věru dost! Je s podivem, že se Halík pustil na tak tenký led demagogie, jež u nás nemůže vyvolat odpuštění, ale lítost.
Uzavřeme několika Halíkovými i svými slovy: „Všichni potřebujeme Boha, abychom změnili svůj život. Naděje míří ke skutečnosti tak velké, že ji nedokážeme pojmenovat.“ Tak Halík, Nový zákon však v tom ohledu nerezignuje: čtu si s vámi 14. kapitolu evangelia Janova, odkud k nám dýchá atmosféra domova, abychom zvedli hlavu v jisté naději, že nebudeme odcházet do nicoty, ani do neznáma, ale domů k Bohu Otci, Synu a Duchu svatému.
Tomáš Halík, Stromu zbývá naděje
NLN – Nakladatelství Lidové noviny 2009
ISBN 978-80-7106-989-8, 234 s.