Čtení: Jan 11,1–7.17–23.43–44
J 11,5–6
„Ježíš měl rád Martu, její sestru i Lazara. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.“
Ježíš měl rád Martu, její sestru i Lazara. Nebylo by správné jim to závidět. Ono je to tak v evangeliu napsáno, abychom si za ta tři jména dávných lidí dosadili své jméno. Zkusili jste to už? Nebude to nic nepatřičného, naopak, právě to je třeba udělat. Já ovšem vím, že vy tak jako já musíme přemoci jistý ostych: Kam se to cpeš? Ale právě v tom je evangelium radostnou zprávou, že nás pobízí, abychom vstoupili do milostné náruče lásky, kterou má Pán Ježíš pro ty, kdo toho nejsou hodni, pro hříšníky. Překvapující, pro některé spravedlivé pohoršlivá, ale pro obyčejný lid, jako jsme tu my, radostná zpráva evangelia hlásá do celého světa, že Bůh v Kristu miluje svět, lidstvo, Martu, Marii, Lazara i vás a taky mne, ubohého hříšníka. Já vám tu teď nebudu povídat, proč a jak se toho cítím nehoden, jen opakuji: Evangelium volá hříšníky k lásce, která přetrvá i smrt, je silnější, je věčná, a je-li nabídnuta mně, proč ne i vám, a když vám, proč ne všem? Když si to vštípíme do paměti a do srdce, to jest, když tomu uvěříte, budete mít vyhráno a už nebudete žádat víc. Jenže my všichni jsme jen obyčejní lidé, i ta Marta, Marie a Lazar jsou jen lidé. Jsme si náramně podobní v tom, že žádáme od Ježíše víc, nestačí nám, že nás má rád. Co tedy chceme? Nejraději bychom chtěli, aby nám učinil ze života bezpečnou jízdu, kam nemá přístup zlá nemoc ani neúspěch a ztráta, ale všeliký prospěch a trochu toho dalšího, co vyjádřil novoroční básník: zdraví, štěstí, dlouhá léta.
Toto nevyslovené očekávání dostalo ránu. Do rodiny v Betanii vstoupila nemoc. Jak to, že Lazar, kterého Ježíš miluje, onemocněl? A ne rýmou, ale vážně onemocněl. Co jsme zač a jaká je naše víra, se ukáže, když do našeho života vstoupí vážná nemoc, hrozící smrtí. Naše víra se ptá, jak se to srovnává s Boží dobrotou, a volá Ježíše k odpovědnosti, jako by byl vinen tím, že se ta selanka zdravého a šťastného života rozbila. Obě sestry, Marta i Marie, jedna po druhé nahlas vyslovily své zklamání a výčitku: „Kdybys byl zde, náš bratr by byl nezemřel.“ Zřetelně a srozumitelně tak vyjádřily touhu všech věřících lidí mít Ježíše po ruce pro všechny případy, mít ho doma. Jak Ježíš vyhověl této žádosti? K nikomu se nenastěhoval. Neměl trvalé bydliště, ani v Betanii, ani v Kafarnaum a ani v Jeruzalémě. Proto ti, kdo ho chtěli zatknout, museli někomu za to zaplatit, aby se dověděli, kdy a kde, v které zahradě bude v jistý den nocovat. Tento způsob života si Ježíš zvolil proto, aby dal najevo, že nepatří nějakým vyvolencům, ale všem. V tom je pro nás veliký vzkaz, abychom se spokojili s tím, že nás má rád, i když nám není nablízku. Stačí, že nás má rád a že my v něho věříme. Taková víra má veliké zaslíbení: uzříme slávu Boží, vejdeme do ní a ona promění naše tělo v tělo slávy, v němž budeme žít nový život do sytosti. To je jistě daleko víc, než co získal Lazar, když se svýma unavenýma nohama nebo nemocnými plícemi postavil do starého života, který podléhá hříchu, nemocem a smrti. Však Ježíš by jej byl nejraději nechal v hrobě: jen kvůli lidem udělal maličký zázrak a podobně jako chirurg jedním řezem, on jedním slovem vrátil Lazarovi pár let nebo jen dní pozemského života. Milí bratři a sestry, že na svém životě lpíme, je správné, ale proč tolik, když je nám slíbena sláva a slavná budoucnost s Kristem?
Je to ode mne skoro všechno, ale cítím, že bych měl kvůli vám, bratři a sestry, připojit několik dodatečných poznámek vysvětlujících. Vězte, že ten příběh jedné rodiny v Betanii je jedinečný taky v tom, že jej zaznamenal jediný evangelista, Jan, a je to příběh, který čtenáře a posluchače pořádně šokuje. Je jako studená sprcha, která oloupí víru o nadšené očekávání, že život s Ježíšem bude jen plný radosti, bezpečí a pokoje: Nechává milovaného Lazara těžce onemocnět a způsobit jeho sestrám tolik bezesných nocí a tolik slz, ještě víc však šokuje sdělením, že Ježíše ta zpráva o těžké Lazarově nemoci nevyvede z jeho programu. On nepospíchá k nemocnému a my bychom řekli, že lajdácky a trestuhodně zůstává ještě dva dny na tom místě, kde byl, a nechává Lazara bez pomoci umírat a zemřít… Nedostavil se ani na jeho pohřeb.
Tato netečnost k nemocem, které na nás zle dotírají, je u Ježíše neobvyklá. Z evangelijních příběhů ho známe jako lékaře, který pomáhal lidem ke zdraví, výjimečně i mrtvého mládence vrátil do života a do náruče jeho matky. Velice důvěrně známe z evangelia příběh o vzkříšení dcery Jairovy. Dvanáct let jí bylo, když ji Ježíšovo majestátní slovo „vstaň“ vrátilo do života, jejímu otci a matce. Ježíš měl lítost s nemocnými a ukřivděnými. Sám se ohradil proti veleknězovu strážci, který jej uhodil do obličeje, „proč mne biješ“ (J 18, 23, 24). Člověk si nemá nechat všechno líbit, smí se a má se dovolat spravedlivého jednání.
A najednou stojí před námi zcela jiný, podivný Ježíš. Přemýšlejte o tom, proč nechal nemocného, umírajícího bez pomoci, ačkoli mu pomoci mohl. Napadlo vás, to co mne, že takovým jednáním Ježíš odmítl být lidem k ruce jako pouhý lékař. Lékařů je dost a jsou nám ku pomoci, ale Spasitele, který má všecku moc, máme jen jednoho. Jemu smrt Lazara a takových Lazarů, jako jsme my všichni, nemůže odsunout jeho dílo spásy na vedlejší kolej. Tak nás tento Spasitel učí, že nemusíme a nemáme brát své nemoci, ba ani své umírání a smrt za krajně závažné a beznadějné. V životě věřících nedochází nikdy k tragédii, která by nám velela jen plakat. Ježíš vyhnal z domu smutku, kde zemřela dvanáctiletá holčička, všechny plačky, které podle národního zvyku projevovaly nejvyšší úctu smrti a lítost s pozůstalými.
Ježíšova, jak jsme tomu řekli, netečnost, kdy zůstal na místě a nechal Lazara bez pomoci, nám sděluje, že se nemáme bát zůstat sami tváří v tvář nemoci a smrti. Nechť nám stačí, že nás má Pán Ježíš rád. Nevyžadujme, aby šel s námi a vedl nás za ruku. Blízko nás jsou lidé, ti nejbližší, kteří nás mohou držet za ruku, když se bojíme jít tmou. Bude to náznak Boží ruky, která nás zachrání. Bratr synodní senior Václav Kejř nám v Brně před několika lety vyprávěl: „Ještě dnes cítím teplo otcovy ruky, když mne v neděli ráno vedl do kostela.“ Básník podobně jako žalmisté a všechna biblická obrazná řeč smí a má vyjádřit svou víru v Ježíše slovním obratem „někdo mne vede za ruku“, ale my rozumíme, že mu nejde o ruku, ale o víru, nemůže jít o teplo Ježíšovy ruky, víra nás vede, když je chladno až mrazivě a já se bojím jít tmou. „Já s vámi jsem po všecky dny,“ slíbil nám náš Pán. Je přítomen, ale ne tak, aby byl vždy po ruce či ruku v ruce. Víra tak jako láska vnímá přítomnost Pána ne očima, ale srdcem, myslí, rozumem. Je to vztah, který trvá, těší a hladí a hladí ještě znovu ve vzpomínce, kdy milovaný je vzdálen. Pro ty, které stáří připravilo o některé vzpomínky a pak Alzheimer už o celý život, o všechna slova a skutky, má evangelium dobrou zprávu. Nepřijdou o své vzpomínky, Duch svatý jim připomene a vrátí – a to je jeho dílo – celý jejich život v Kristu a ve společenství svatých, abychom se všichni postavili před soudnou stolici Kristovu.
Nepočítejme s tím, že nás Ježíš doprovodí do nemocnice Milosrdných bratří nebo ke Svaté Anně. Nepřijde nám ani na pohřeb. Odvraťme pohled od krematoria a spočítejme, že pro nás udělal nesrovnatelně víc. Nám se narodil, za nás zemřel a byl vzkříšen, aby náš život neskončil ve smrti nebo v pekle. VZKŘÍŠENÍ je nejvyšší a poslední slovo evangelia. Věříš tomu?
Víra je veliká síla, silnější než hřích a smrt, víra je přátelství s Kristem, které je věrné a věčné. On, věrný Kristus, který nás, mne a vás miluje, nepřijde pozdě, v pravý čas zavolá: Lazare, pojď ven! Ke mně!
Modleme se: Pomoz nám, Hospodine, náš Pane, abychom žili své dny ve víře, že je o nás dobře postaráno v životě i ve smrti. Tebe, Pane Ježíši Kriste, chválíme, že nás ve své církvi vedeš svým slovem a svým Duchem, abychom žili beze strachu, vzdávali ti čest a slávu a bližním pomáhali k pravdě a všemu dobrému. Především nám odpusť. Tvému věčnému milosrdenství buď sláva na věky. Amen.