Kázání Josefa Veselého

Číslo

Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsob

Lukáš 9,57–62

Slovo, které z těchto veršů vyčnívá, je Boží království. V evangeliu o něm čteme, že přijde a že je tu, podobno těhotné panně, která čeká svůj čas. Jsou lidé, kteří ve světě nic těhotného nevidí. Zdá se jim, že den je jako den a rok jako rok, život běží beze změny a bez naděje. Jiným se zdá, že každý den a každý rok je horší předešlého. Svět se sune dolů do černé díry, která všechno semele na prach a popel. – My, co jsme tu, máme výhodu. Díky Bohu, který nám otevřel uši, jsme uslyšeli, že do světa přichází Boží království, že se můžeme stát jeho občany a očekávat jeho vítězství. Narodí se nový svět, nové nebe a nová země – i my. Ať jsme jakkoli pokročili na cestě, ještě se neukázalo, co budeme.

A tak přicházím k vám dnes s tou dobrou zprávou, že je tu Boží království. Moc málo se o tom ví, málo i mezi námi. Proto to připomínám, hlavně sobě.

Podívejme se na toho prvního, který se chce na Ježíše pověsit. Ani nečeká, až bude vyzván následovat Ježíše, sám se k tomu hlásí pln nadšení: Půjdu s tebou kamkoli! Dobře ho chápu. Chce nalézt v Bohu a skrze Boha duchovní a možná i materiální pohodu – doupě, hnízdo. Je mnoho takových, kteří hledají v náboženství absolutní bezpečí, odpočinutí duše (i těla), návrat do mateřského lůna – do bezpečí. Ještě jim vyjádřím sympatie, avšak nejprve musím říct, že Ježíš, jenž nemá a snad ani nechce mít, kde by hlavu složil, orientuje nás do budoucnosti. Chce nás zavést do nového světa, do svého království, tedy do světa, kde se má ještě mnoho udělat, kde se má objevit dobré a krásné bohatství vztahů mezi lidmi, kde se má vyklubat z konfliktů a válek pokoj a mír a kde se naše láska má zbavit všech svých egoismů. Proto Ježíš neslibuje útočiště, mluví o riziku budoucnosti a od nás žádá, abychom si tím, co jsme a co máme, nedali zabránit mířit k tomu, co bude a co budeme.

Vracím se k těm, jimž jsem vyjádřil sympatie s jejich touhou po bezpečí, po odpočinutí duše. Soudím, že taková touha a její naplnění není v rozporu s Ježíšovým příkazem orientovat se k budoucnosti, když člověku umožní obrátit se k ní svobodněji a rozhodněji. Vztah k matce, u níž je odpočinutí, zůstává, je však svou orientací k budoucnosti poněkud dospělejší.

A již je osloven jiný člověk: Následuj mne! Ale on má povinnost, která má mít přednost: napřed pochovat otce. Samozřejmě! Tady však musíme zpozornit. Povinnost – náboženství povinnosti – chce odložit Ježíšův nárok na druhé místo. Odložíme-li jej, na druhé místo už obvykle nedojde. Náboženství povinnosti se člověka úplně zmocní a vysuší jej. Podoben suchému stromu, nenese ovoce, které by se Bohu líbilo. (Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu – Mt 23,23). Uznáváme-li Ježíšův nárok na první místo, nemáme jej za fanatika. Abychom si dobře rozuměli, v čem Ježíšovo prvenství záleží, řeknu to takto: Kdyby Ježíšovi umřel otec a matka, jistě by se zúčastnil jejich pohřbu. Tak jako Ježíš nezrušil vztah k matce, nezruší jej ani k otci. Vyžaduje však, abychom se rozešli s náboženstvím povinnosti a žili ze slibu evangelia a nesli ovoce. Když povinnost předčí víru, naději a lásku, smrt vyhrává a vtahuje nás do svého magnetického pole, zavírá nás do existence, jejíž budoucnost je ohraničena hřbitovem. My však smíme a máme žít ze slibu života, i když nás smrt těžce zasahuje smrtí těch nejdražších lidí. Evangelium je zpráva důležitější nad zprávu, že vám zemřel otec. Ve světle dobré Boží budoucnosti – Božího království je smrt malá a nevýznamná, která může podstatně zajímat jen mrtvé, to jest ty, kdo čichají jen zemské věci. Přicházející Boží království nejen zpochybňuje, ale i ruší království a moc smrti.

Představte si státní pohřeb, všechno je v černém smutku, hudba svým temně dutým rytmem jako by zatloukala hřebíky do rakve, aby se všichni vzdali naděje na jiné skončení všech věcí a všech lidí, avšak učedník, jenž kráčí v pohřebním průvodu za rakví svého otce, zvedá hlavu a slyší Ježíše: Nech mrtvé ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. Ježíš nekáže neúctu, ani vzpouru, ani anarchii. Odmítá náboženství povinnosti nebo je aspoň relativizuje, totiž jeho platnost snižuje zaslíbeními evangelia. Někdy je dokonce ospravedlňuje, pokud povinnost podporuje zvěstování evangelia nebo mu neodporuje. A tak i my. Učme se stávat se dospělými, nezávislými, svobodnými pro evangelium království Božího.

Třetí člověk, jejž Ježíš volá k následování, má ohled na svou rodinu, na společnost. Nemůže ji pominout, musí jí o tom povědět a rozloučit se. To není nic lehkého. Tíha nátlaku, která na člověka padá z jeho okolí, je veliká. Vyhnout se rozloučení, utéct, není nejlepší řešení. Otce, matku a celou rodinu není nejen slušné, ale ani dobré při rozhodujícím kroku vynechat, neboť je to první příležitost sdělit svým blízkým, že vstupuji do nové rodiny, v jejímž rodokmenu je Ježíš počátek i konec. Ani u svých blízkých se člověk vždy neshledá s porozuměním, často s příkrým nesouhlasem, i nepřátelstvím. Právě na to Ježíš upozorňuje, že člověk, který chce jít za ním, se ani při nejlepší vůli neshodne s celým světem a se všemi názory. Běda člověku, podlehne-li tlaku konvencí, zvyklostí a slušnosti do té míry, že už není s to vyorat svou vlastní brázdu svým vlastním pluhem. Kraličtí v poznámce o takovém napíší, že je „jako ten, kdož v oračku se dada, sem i tam se ohlédá a rozmařile sobě počíná, nemohlo aneb nic nenaoře.“

Ti tři lidé, o nichž tu mluvíme, první, druhý i třetí, nás každý jinak oslovují a vyzývají Ježíšovými slovy, abychom se vydali na cestu. Ježíš nás nechce přivázat k sobě. Strká do nás, abychom poskočili a vzali konečně na vědomí svou vlastní hodnotu a odpovědnost. Nežijeme prostřednictvím matky, otce, společnosti. Máme svou vlastní hodnotu. Tu, kterou nám Bůh svěřil a jíž zaslíbil budoucnost ve svém království. Amen.