Dávno tomu, v letech 1940–1980, co jsem se při podobné příležitosti, jako je ta dnešní, nechával oslovit textem a potom jsem většinou ze své paměti vydoloval nejzákladnější zasuté vědění o tom, kdo a co a jak. Nechci tu plakat nad tím, že já a moji dávní kolegové jsme byli odkázání na několik knížek a fakultních učebnic, které jsme si opatřili ještě ve svobodných letech.
Překročíte-li hranici z Rakouska do Čech v Dolním Dvořišti, stanete na silnici č. 55, která vás dovede přes České Budějovice do Prahy a dál přes Litoměřice do Drážďan a konečně do Hamburku. Sotva jste však na ni vstoupili, upoutal vás v Horním Dvořišti kostel, který těsně sousedí s nočním klubem. Rozdíl mezi nimi je dobře čitelný, kostel je otevřen ve dne, za světla, noční klub v noci, za tmy.
Psycholog Pavel Říčan napsal poznámky k mé recenzi Halíkovy knížky „Stromu zbývá naděje“ v Protestantu č. 5. Pokusil se v nich aspoň na jediném místě ukázat, jak jsem nepřesný, a zapotil se při tom (viz jeho dva zvýrazněné odstavce). Potřeboval čtenáře přesvědčit, že jsem nedůvěryhodný, aby pak ze sedla tohoto koně mohl už mluvit bez důkazů.
O náhodě vám chci povídat, která mne potkala, abych byl nucen přehodnotit svůj pohled na filosofii a filosofy. Obsahuje-li náhoda takový úmysl, pak už to není náhoda, zvláště ne čirá – co to tedy je? Jen opatrně pohlížím vzhůru, zda bych směl v té náhodě vidět aspoň prsty Božích andělů.
Máte. Je to kvalita, v níž je obsaženo naše lidství. Není člověka, který by je neměl. Kdyby to byla kvantita, to by se nám o něm psalo. V tom případě bychom je mohli zvážit, ukázat na ně i tehdy, kdyby bylo v našem těle skryto. Lékař by vám je na obrazovce svého hloubkového přístroje ukázal. Jenže svědomí je něco takového jako poctivost nebo věrnost.