Oč mi v životě šlo – tak se ta kniha jmenuje. A už moc víc se ode mne nedovíte. Zklamu všechny, zejména ty, kdo očekávají, že po vzoru Jana Hellera nebo Petra Pokorného pojednám o knize tak podrobně, že už ji nebudete muset číst. Se mnou je to naopak. Chci vás vyburcovat, abyste si ji přečetli. Sám jsem ji četl rád, s chutí a užitkem. Jděte si ji koupit. A pak už nemusíte číst to, co tu dále píšu. Nepokládám to pro vás za důležité, spíše si chci ujasnit svůj nejzákladnější dojem z četby Lochmanova života: jeho příběh je výzva, abychom neměli okolnosti svého života za dané a neměnné. Naše myšlení a ruce jsou nástroje, které nám Bůh dal, abychom jimi statečně měnili sebe a své okolí, kam dosáhneme, k lepšímu. Bývá to vždycky pokus, býval vždy všelijak chatrný a kdyby nebylo milosrdného otce, nestál by za to, abychom jej podnikli.
Oč mu v životě šlo! Nejsou to tedy memoáry. Zvědavý čtenář se proto dozví jen to, čím pan profesor směřoval k zaslíbenému a vytčenému cíli. Zaznamenané úspěchy na této cestě a trefy přímo do černého mohou v čtenáři vzbudit dojem, že má co činit s jedním z pověstných „životů svatých“, hodných následování a napodobení. V takovém případě nechť hledá chybu u sebe a znovu si přečte poslední kapitolu, jíž se Lochman ve šlépějích svých učitelů J. L. Hromádky, J. B. Součka a Karla Bartha hlásí k christologické tradici, v jejímž středu je kříž, jenž je jedinou nadějí jeho „teologické cesty“. Škoda, že tímto posledním slovem zůstal na univerzitě. Mohl se přece vrátit domů, do církve, mezi nás a přihlásit se s námi ke kříži jako jediné naději hříšníků, nás všech. Na univerzitě jsou teologové se svými teologickými cestami, v církvi jsou obyčejní hříšníci.
Neprozradím nic víc, než co jste poznali z jiných Lochmanových knih: myšlenkovou uspořádanost. Pověděl mi o něm jeden z fakultních kolegů, že má v hlavě kartotéku. Na každém lístku je k problému uvedeno: za a, za b, za c a případně za d, stručně a věcně. Že by si tam ukládal i adresář? Sotva, myslím, že si dělal podrobné zápisky, jinak by si nemohl pamatovat tolik jmen „dobrých“ přátel po celém světě. Moje žena zatím knihu čte. Jak se jí líbí? „Je to moc úspěšná kariéra,“ odpovídá po krátkém zamyšlení. Nevím, jak to myslí, já myslím, že je to kariéra přímo hvězdná. Vzpomínám si, jak jsem mu držel palec a jak jsem se náramně těšil z toho, že se stal rektorem basilejské univerzity. Bylo to trochu ze zištných pohnutek: my, malý český národ, a my ještě menší čeští evangelíci včetně mne, co nic neznamenáme, se můžeme pochlubit velkým a slavným jménem Jana Miliče Lochmana, jenž se stal nejen čestným občanem rodného města, ale byl představen celé české veřejnosti ve známém televizním pořadu Z očí do očí. Nerozumného by ta světská sláva oslepila.
Oč mu v životě šlo? Patří k té teologické generaci, která brzy objevila místa, jež lze v církvi a na fakultě obsadit. To narozdíl od dřívější generace, která byla navýsost spokojena s možností mít svůj sbor a kázat evangelium. Výtku, která z toho srovnání vyvstává, pocítil pan profesor z Karáskových slov o profesorech s kufry v rukou (str. 111). Avšak koho by nelákala svobodná cizina, od níž jsme byli odděleni vysokým plotem, její možnosti pracovní, vědecké a nakonec i finanční. O penězích najdete v knize jen jednu zmínku: Lochman, nastupující v Basileji na fakultu, se ani slovem nezeptal na finanční podmínky – k úžasu všech. Jen soudil, že v Basileji to nebude horší než v Praze, pravděpodobně výhodnější (str. 162). Věděl, že svou teologickou službu a její lidskou loyalitu dluží své církvi a jejím sborům, proto sám sebe přesvědčuje, že ji neopustil – církev je obecná – jen ji na čas vyměnil za švýcarskou a její sbory.
Co zbývá? Poděkovat Bohu za tak bohatý a pracovitý život ve službě evangelia Ježíše Krista! Oč mi v životě jde?
Jan Milič Lochman
Oč mi v životě šlo
Kalich, Praha 2000