Dotkni se ran

Číslo

„O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit: ‚Kde máš své rány?‘ zeptal se.“ Rány jako znamení Kristovy identity na tomto světě neopouštějí stránky půvabné knížky, kterou Tomáš Halík vydal v nakladatelství Lidové noviny. Neostýchá se vystavovat Kristovy rány, což je počínání výsostně teologické. Kam to však pojednou couvá (jako by se styděl) a čtenářům Lidových novin místo staré a věrné teologie nabídne jakousi spiritualitu nelhostejnosti. Zhotovit takový plášť a přehodit jej přes Kristovy rány dokáže religionista, jímž T. Halík je nebo se k ním aspoň řadí. Má, jak už to naznačuje necírkevní vydavatelství, problém se svými čtenáři. Ti první se rekrutují z římsko-katolické církve a odmítají jej pro jeho svobodomyslnost. Na zaujatost prostých zbožných žen, které často tvoří věrné jádro farností, reaguje s úlevou: Jsou to „baby, které mně nemohou přijít na jméno.“ Druhé čtenáře má v evangelických církvích a pak v hledajících intelektuálech, kteří se vyskytují jak na všech fakultách, tak ve všech hospodách.

Tím nechci ani naznačit, že bych Halíkově knížce nepřál široké přijetí. Přečetl jsem ji s chutí a s obdivem, že se neostýchal předestřít dnešnímu čtenáři dění v církvi a v teologii 15. a 16. století se zaujetím a vervou, které si tehdejší zápasy zaslouží – nelze je nestranně popisovat. Proto se divím autorově snaze teologii omluvit, opsat a nahradit spiritualitou. Za chléb se nestydíme, je nenahraditelný.

Filosoficky se Tomáš Halík hlásí k F. Nietzschemu. Doporučuje nám ho, neboť ví, že přes vidění tohoto nejzbožnějšího z bezbožníků vede cesta ke křesťanství. Říká o něm, že má na všecko dva názory. Halík sám se však představil jako muž dvou názorů, nejprve na str. 96 řekne o Bohu, že je s námi i nevzýván, nevolán, nepojmenován. Na další stránce se přiznává k pastorovi Bonhöfferovi v tom, že se nemůžeme jako křesťané obejít bez Ježíšova jména. Čtenáři neunikne, že Halíkovo srdce bije s Bonhöfferovým, nechal však ctitele bezejmenného boha v klidu a nevyzval je, aby naslouchali evangeliu, uvěřili a vyznali Ježíše Krista a následovali ho. Bible nehájila anonymitu ani v dobách, kdy s Ježíšovým jménem bylo spojeno nebezpečí ztráty života a později některých požitků, které anonymita poskytovala či umožňovala.

Svými dogmatickými názory T. Halík nevybočuje z toho, na čem je římská církev založena. Tři prameny poznání (Písmo, tradice a výroky papeže) mu umožňují, aby legálně opustil čistou biblickou linii, sledující Boží zjevení a zaposlouchal se do tradice, v níž je k nalezení vše, co se jmenuje „náboženství“ a má jakýsi vztah k Bohu. Religionistovi je tradice milým, teplým útočištěm, reformovanému teologovi, vyučenému v té věci na Starém zákonu, je podezřelým územím, zvláště když je tam Bůh zkracován na svých právech: Co evangelista o Marii nenapsal, dodaly legendy, které o ní povědí, že „bere do svého klína všechny bolesti, utrpení a křivdy, aby se na ně nezapomnělo“, jako by Bůh na ně nepamatoval a na ně zapomněl!!! Marii je přiděleno to, co náleží Bohu. Jindy se Halík obrátí k legendě o Veronice a teologicky se na ní rozněcuje a ji rozvíjí, protože je pro něho pramenem či pramínkem zjevení Boží pravdy. Zjišťuji však, že Písmo, tedy evangelium, je pro něho prvním a nejdůležitějším pramenem poznání a víry. Jest jen obava, aby tím třípramenným provázkem nepřišlo evangelium o svou jedinečnost nebo jinak řečeno, aby se křesťanství nerozplynulo ve Světovém Náboženství a místo teologie se neprovozovala SPIRITUALITA.

Nepochopitelné a nepřijatelné je Halíkovo střílení od boku, jímž se zbavil vždy jednou ranou Mistra Jana Husa, husitství i reformace. Jak by církev krásně prospívala, kdyby české dějiny neprošly bolestným zlomem, jejž přivodil Hus a jeho potomci. Halík se zaštítil biblickým výrokem, že poklad evangelia máme v nádobách hliněných, jak píše apoštol Pavel 2K 4,7. A uvažuje: Církev je to obojí, evangelium i hlína, přičemž důraz je položen na evangelium, jež je čisté, neměnné, věčné. Hlína je to, co je na církvi vidět, zvláště lidé, jejich chování. Fanatici a nemocní lidé, které napadl virus bohemicum, se vrhají s přílišnou, nezdravou pozorností na viditelnou církev, na tu hlínu a chtějí ji mít čistou a neposkvrněnou. Halík jim přidělí diagnózu a odsudek: herezi (sic!) morálního idealismu. Jiné apoštolské slovo, aby církev byla svatá a neposkvrněná, bezúhonná (Ef 5,27), vykládá ovšem ve smyslu eschatologickém: taková bude, protože tak ji Bůh ustavil. Hus příliš miloval hlínu, pozemskou církev, měl vůči ní přehnané očekávání a příliš přísné nároky. „Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže dost vážit dobrého“ a takové manželství se nejspíš rozpadne (str. 141). Proti takovému patosu morálního idealismu se u nás instinktivně brání Švejk. Tak a konečně se dočkal Švejk kladného hodnocení, a to z úst religionisty Tomáše Halíka.

Husitství a reformaci vůbec odsoudil pro mravní rigorismus. Ten tam také byl, avšak české reformační hnutí trvá na tom, že mu jde o učení a zvěstování evangelia. Nouze spasení přinutila lidi, ne jen kněze, aby hledali cestu evangelia spásy. Že zkaženost církevních hodnostářů, počínaje papeži k tomu přispěla, je víc než pravděpodobné. Je s podivem, že Halík, odvolávající se na církevního historika K. Alanda, nezaplakal s ním nad stavem církve v 15. a 16. století tak, aby si jako mnozí jiní položil otázku, proč by měli titíž nevěrní správcové ničit Kristovu církev i nadále. Církev přece není od začátku římská, je Kristova a své svatební roucho pronajímá, kdy a komu chce. Změnila je několikrát, asi proto, aby jejich nositel „neusnul na kvasnicích svých“ (Sf 1,12). Kdo příliš miluje církev, není Hus, ale Halík se svým neodůvodněným strachem, že evangelium by již nenalezlo jinou nevěstu, než tu, kterou právě má. Dveře k tajemství církve, zazděné ve středověku, udržuje s Josefem Zvěřinou a jinými nedotčené a novým zvědavcům vzkazuje, že se otevírají jen víře.

Jeho knížka má ještě mnoho jiných kapitol, včetně vysoké reformační teologie, kterou se pokouší vyložit tak, aby čtenář aspoň trochu nahlédl do dějů a zápasů, které dokazují, že v dějinách jde o víc než o moc a o peníze. Četba Halíkovy knížky Dotkni se ran poposune čtenáře od důležitějších k těm nejdůležitějším věcem.