Knihu Jany Nechutové „Úděl a útěcha“ vydává nakladatelství EMAN v Heršpicích. Autorka ji pojala více jako útěchu než úděl. A právem, neboť náš úděl nelze podstatně změnit: Smrti se nikdo nevyhne. Lze jej však pomocí útěchy unést. A o to jde, aby dnešní člověk, jehož conditio humana je táž jako před tisíci lety, nepodléhal pokušení hledat elixír života jako lék proti tělesné smrti, nýbrž raději hledal smysl života. Smysluplný úděl lze pak unést. Cestu k němu dláždí útěcha, filosofická nebo křesťanská.
Své penzum autorka rozdělila do tří oddílů. V prvním, nazvaném Pathos a apatie, pojednává o řecké a římské útěše, pokud se vztahuje ke smrti. Druhým oddílem je Naděje prvních křesťanských staletí, a konečně třetím jsou Proměny středověké útěchy. Touto hranicí omezila autorka své bádání jakoby s nepsaným slibem, že pokračování bude následovat. Velikou předností knihy jsou překlady dosud nepřeložených textů latinských, jimiž se autorka představuje jako překladatelka a zároveň jimi dokládá věrohodnost svých výkladů. Čtenář se má na co těšit. Ovane jej neprostředkovaná, autentická atmosféra dávných staletí, promlouvajících tváří v tvář smrti o našem údělu a útěše. Poučíte se, potěšíte se z dobré literatury a snad i přijmete útěchu, jíž „je nám všem tolik třeba“.
Tady bych mohl skončit. Avšak sám si chci ujasnit, co mne při četbě zvlášť zaujalo. Nejprve to byl rozdíl mezi antickou útěchou řeckou a římskou. Řecká je ovlivněna Platonem, jenž duši člověka přisuzuje božský prvek, jejž smrt nemůže zničit. Pozdně antický náhrobní nápis nazývá šťastným chlapce, jenž zbaven pout těla, raduje se ve věčném nebi. S tím je v souladu řecký intelektualismus, který nad zemřelým synem stroze konstatuje: „Věděl jsem, že jsem jej zplodil smrtelného.“ Naproti tomu římská útěcha v podání stoickém nebo epikurejském hledí zbavit lidi strachu před smrtí s odůvodněním, že nesmrtelnost a posmrtný život neexistují. Přítel píše Ciceronovi k úmrtí jeho dcery Tullie útěšný list, jehož obsah lze vyjádřit jednou větou: „Kdyby nebyl přišel její poslední den teď, musela by zemřít o pár roků později, protože se narodila jako člověk.“ Tak mrazivě střízlivá útěcha má být ochranou před falešným a vylhaným náboženstvím. Obojí přístup, řecký i římský, má jedno společné: život je bolestí, smrt pokojem.
Druhá část knihy jedná o naději prvních křesťanských staletí. Autorka ukazuje, že platonská i stoická filosofie je křesťanské myšlence blízká. Pohané uměli nést trápení statečně, aniž znali křesťanské zakotvení v Bohu, natož biblické učení o smyslu lidského a Kristova utrpení. Nevěděli o křesťanské naději. Antická, ať platonská či stoická útěšná literatura se ovšem liší od křesťanské: Pohané jsou rozumáři, téměř bez citu, křesťané nepotlačují své city rozumem, toliko je usměrňují svou vírou a zvláště eschatologickou nadějí. Leč právě ji vidí autorka staletími oslabenou.
Téma útěchy pomáhá trefit se do srdce toho, čemu říkáme křesťanství. Autorka cituje tři evangelijní místa, která definují křesťanství jako víru v Kristovo vzkříšení, jež znamená počátek nové epochy lidstva, 1Te, 1K, 2K, kde čteme, že Bůh přivede ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, spolu s ním k životu. Na několika velkých postavách, Cyprianovi z 3. století, Ambrožovi ze 4. století, Augustinovi z 5. století a Ruriciovi z 6. století, si můžeme ověřit, že ve zvěsti o vzkříšení Krista je obsažena křesťanova útěcha. Leč je nutno upozornit, že při těchto postavách se útěcha snoubí s asketickým moralismem, který už neodpovídá biblickému svědectví o křesťanském životě: Pokládá totiž svět za vězení a záhubu, život vidí plný nebezpečí a nástrah. Tomuto lopotnému putování a naší toužebné snaze co nejrychleji spěchat za Kristem přichází na pomoc smrt. V tomto ohledu existuje kontinuita od antické k prvokřesťanské útěše, jak si ji oproti svědectví Písma asketicky a moralisticky upravuje křesťanský starověk, který zároveň pomlouvá pozemský život. Poznamenávám, že autorka se drží filosofické neutrality. Kritiku prvokřesťanské útěchy vyslovuji já, v naději, že i čtenář se rozumně přidrží biblického svědectví o základní dobré hodnotě života a všeho stvoření, jak to vyjádřil apoštol Pavel, jenž také toužil odejít a být s Kristem, ale – píše filipským křesťanům – „zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás“. Život má cenu, ne toliko k vlastnímu konzumu, ale jako život pro druhé. V tom je jeho dobrý smysl.
V poslední kapitole, nazvané Proměny středověké útěchy, Jana Nechutová zjišťuje, že středověká útěcha nevybočuje z rámce stoické a platonské argumentace. Vzorem jí zůstává Boethiova útěcha, jež zakotvuje existenci člověka mimo něho samého, platonsky, transcendentně. Poznamenávám, že státník a filosof Anicius Manlius Severinus Boethius, matrikový křesťan, byl pro velezradu odsouzen a popraven v Římě r. 524. Středověký člověk lpěl na životě a smrti se děsil. Takto jednoznačně autorka odmítne tvrzení Jacquese Goffa i Johana Huizingy, kteří nevidí při středověkém člověku strach ze smrti, nýbrž nářek nad pomíjitelností veškeré lidské slávy a jásot nad spásou duše. Vždyť s morbidní představou ohavné a hrozivé smrti, ba s personifikovanou Smrtí, ilustrací našeho údělu, se setkáváme už ve 12. století u Bernarda z Clairvaux a o dvě století později vystupuje v Útěše štrasburského dominikána Jana z Dambachu také personifikovaná Theologie, utěšitelka, ilustrace naší útěchy.
Možná, že vás v knize zaujme něco jiného než mne. Není však důvod, abych vám zatajil, že jsem rád v knize přečetl údajnou Augustinovu útěchu nad mrtvými, potom Gersonovu Útěchu z theologie, a nakonec Nářek nad smrtí bratra Girarda od Bernarda z Clairvaux. Uvědomil jsem si, kolik něžnosti, lásky a pevné, ale povážlivé víry, že skutečný život je teprve tam, na druhé straně, projevil tento opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux, známý jako útočný kazatel a válečný štváč křižáckých válek.
Kniha, o níž tu mluvíme, není určena jen odborné veřejnosti. Dokladem toho je nakladatelský dům EMAN v Heršpicích, který má na mysli nás, obyčejné lidi, smrtelníky, kteří potřebují útěchu. A kniha Jany Nechutové nabízí nevtíravě dvě možné útěchy, antickou a křesťanskou, aniž uvažuje o možnosti žít tváří v tvář smrti bez útěchy, která dá životu směr a cíl.