Království Boží a řeč našeho kázání

Několik exegetických i vzdálenějších poznámek

Přinášíme text, který zazněl na setkání kazatelů Brněnského seniorátu ČCE. I když byl připraven pro kazatele a bere v potaz jejich vykladačský úkol, přece má zřetelný přesah. Těm, kdo kázání naslouchají, připomene, co od kazatelů evangelia čekat (popř. požadovat). A těm, kdo se ptají, zda a co od křesťanů a jejich Písma očekávat, umožní lépe zaslechnout odpověď.

Boží království – rozhodující téma

Ježíšovo skutečné lidství lze vidět také v tom, že mluvil s lidmi tak, jak to bylo v té době a na tom místě běžné. Nezaváděl nějaké nebeské způsoby, mluvil aramejsky, česky, byl doma mezi svými na zemi v židovské okupované Palestině. Jeho otázka: K čemu přirovnáme Boží království aneb jakým podobenstvím je znázorníme? nepřesahovala svou formou běžný způsob, jakým se židovští učenci snažili vzbudit pozornost svých posluchačů. Jedinečnost Ježíšovy otázky záleží v jejím obsahu, jímž je Boží království výlučně. Židovští učenci je měli za jedno z mnohých témat, Ježíš je měl za jediné, rozhodující. Osobně se s ním ztotožnil jako jeho král. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ (Mk 1,15) Proto „čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Dobře si všimněme pořadí: pokání a víra jsou na druhém místě až po Božím království, tak jako se v modlitbě Páně modlíme dřív za příchod Božího království než za odpuštění svých hříchů. Království světa odcházejí, Ježíšovo království, podobné vanutí Ducha svatého, přichází, jemu patří budoucnost, ne nám, ne církvi.

Vykladačská svízel

Toto evangelium o Božím království jsme se více nebo méně uvědoměle zavázali zvěstovat, více nebo méně, neboť teprve zápas s textem evangelia, bič, který nás vyžene v neděli opět na kazatelnu, nám dá okusit, k čemu jsme se to zavázali. Ježíš vyslovil naši hermeneutickou otázku, jak přeložit evangelium království (v tom se spoléháme až příliš na odborné překladatele), a hlavně pak, jak je vyložit a odít do slov, do obrazů a představ, které jsou lidem pod kazatelnou srozumitelné – a nejprve nám. Žádná zpráva, ať špatná nebo dobrá, není nic platná lidem, kteří jí nerozumí. Ta hermeneutická svízel – jak přeložit a vyložit – nezáleží jen v tom, že nás od doby krále Davida, proroků a Ježíše dělí hluboký příkop času. Ten obvykle překonáme díky dobrému překladu, jemuž se podařilo převést evangelium do dnešní obcovací řeči. Příkop už není tak hluboký, ale je stále hluboký, protože hlavní a často nepřekonatelný příkop leží jinde: jak odít do slov realitu, o které nepanuje mezi lidmi povědomí, žádná zkušenost. Jak jim sdělit, co apoštoly a nakonec dnešního kazatele pohnulo, že se vydal zvěstovat, o čem on už ví, jak je to důležité a pro život rozhodující. Jak jim říct, co se zdá tak jednoduché, kupř. že Bůh je, jest, jestvuje. A vy jim máte říct o Božím království, co to je a že se přibližuje. To je Ježíšovo hlavní a nutno říct jediné téma pro lidi v Palestině okupované Římany. A je to stále jediné téma Kristovy církve na cestě staletími až do dnešní doby, kdy se už církev musela zbavit pokušení společně s velkolepě organizovanou a vojensky mocnou Římskou říší a později s dalšími říšemi vstoupit do Ježíšových šlépějí a ustavit Boží království na zemi.

Není z tohoto světa

Ten osudný rok 325 v Nicei, jemuž církev tleskala jako velikému vítězství křesťanství nad pohanstvím, byl teprve českou reformací odhalen jako zrada a deformace Ježíšovy zvěsti. Toto odhalení zůstalo však trčet v dějinách jako ojedinělý, téměř sektářský výkřik malého bratrského společenství. Římsko-katolická církev je nevzala na vědomí vůbec. Zdá se mi, že v Kierkegaardově programu vnést do křesťanstva křesťanství zaznívá kritika konstantinské zrady a deformace, jež dopomohla křesťanským biskupům vozit se v císařských kočárech, ale uvedla církev na scestí spolupráce, nad níž Ježíš vyslovil víc než otazník výrokem: Mé království není z tohoto světa.

Jeho přicházející království bývá zřídka na programu církevního zvěstování. A když, pak si s ním nevíme rady. A tady nám Ježíš přichází na pomoc otázkou: Jak je popsat, jakými slovy, aby posluchači porozuměli? Jde o věc, o níž nemáme v zemi, okupované panstvy a mocnostmi, takovou zkušenost, abychom mohli říct, že tam, v tom Božím království, jsme byli aspoň na dovolené. Jde o věc smysly nezjistitelnou a my ji máme učinit – jako kazatelé Božího království – zjevnou, živou a v pohybu. Ježíš nám doporučuje mluvit o tom království v podobenství, obraznými slovy. To nebude nic primitivního, naopak je to způsob velice ušlechtilý, účinný a překvapivý, způsobilý vystihnout dialektiku, protiklad řeči (slov) a reality. Vyznačuje se nejvyšší jednoduchostí, z níž vyzařuje nejvyšší moudrost. Kazatelé evangelia většinou dospívají k jednoduché řeči, když poznali, že složitým vyjadřováním neposloužili svým posluchačům k porozumění a nevyznali se ani sami v sobě. Jakmile se člověk dopracuje až k jádru věci, složitost jej opustí a vše je mu jednoduché, prosté. Mluvím o jádru věci, protože si musím dát práci s biblickým textem, musím jej prozkoumat a neutíkat od něho příliš brzo, ba vůbec, neboť jádro nebo jméno, které kázáním dosvědčuji, není k nalezení za textem nebo nad ním, nýbrž v něm. A to je práce. Jinak kazatel upadá do obecného náboženství, náboženských a lidských ideálů a nadřazuje je biblickému zjevení, což se mu „osvědčuje“ zvláště při výkladu Starého zákona. Toto náboženství humanitních ideálů nás svádí ulehčit si práci. Toto pokušení sám dobře znám. V tom náboženství jsem utopil nejednou tu naprostou jedinečnost Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a Otce Ježíše Krista. Nešel jsem na hlubinu, nedal jsem si práci a náboženskou otřelou řečí jsem textu působil násilí. Podobně při kázání Ježíšova evangelia jsem se míjel s jeho jednoduchostí, překrýval jsem ji svým lepším náboženským věděním.

Jednoduchost je v obrazech

Obdivuji Ježíše a rád bych se tomu naučil, jak on vypravuje o své pravdě a lásce obrazy, které všichni znají: zrno roste, síť je plná ryb, žena hledá ztracenou věc. To je tajemství jednoduchosti: těmi věcmi, které všichni znají, Ježíš zvěstuje, co nikdo nezná. To jedinečné, zvláštní, cizí vystupuje v obraze, v přirovnání. Toť se ví: Ježíš je Mistr. K mistrovství vede jednoduchost a jednoduchost je v obrazech. Zkoumáme-li prazáklad slov, jichž užíváme, brzy zjistíme, že jsou to obrazy a zkušenosti, které jsou za nimi. Čím konkrétnější je věc, o níž mluvíme, tím méně potřebujeme obraznou řeč. Čím je ta věc abstraktnější – jako je Boží království – tím více se vnucuje obrazný charakter slov, bez podobenství se neobejdeme.

Navíc ještě povím, že Ježíšova podobenství nás uchrání před fundamentalismem, pokud máme k němu sklon. Zjišťujeme totiž, že na detailech v podobenstvích nezáleží, ty se mohou měnit: dělníky na vinici můžete zaměnit za stavební dělníky a pět bláznivých a pět moudrých panen můžete rozmnožit třeba na šest anebo na deset nebo je můžete umenšit na tři. Základní zvěst toho podobenství tím jen nabude na přesnosti.

Mějme tedy za to, že nejlepší způsob, jak co nejpřesněji vyložit povahu Božího království, je přirovnání, podobenství. Ježíš ho použil, aby vyložil věc, která je par excellence nesnadná k porozumění, věc zcela jedinečná, nejabstraktnější, která je podobenstvím, přirovnáním vyložena co nejpřesněji. Díky reformaci se kázání znovu stalo místem, k němuž při bohoslužbě všechno směřuje. Tak tomu po staletí potom bylo. Moderní doba zastihla církev v krizi, která se projevila nejzřetelněji v krizi kázání. Biblická obnova, vedená Karlem Barthem, obživila ve 20. století církevní kázání, ale nebyla s to dosáhnout svým kázáním k lidem zcela odcizeným. Dnes mase lidí kázání nic neříká. Nezastihuje je tam, kde je jejich životní zájem. Jak se k nim s evangeliem dostat, zůstává bolestnou otázkou. Evangelizace a misie na ní troskotá, selhává. Co si s tím počneme? Odvažuji se aspoň odhadu, že prostota, jednoduchost Ježíšových podobenství a kázání bude způsobem, jímž budoucí kazatelé osloví další i poslední generaci, než přijde sám Pán a Mistr podobenství. A mohu-li v tom odhadu pokračovat, chápal bych věrnost textu a trpělivost jako vzkaz Pána církvi, která vyhlíží vysvobození ze své krize a doufá v lepší časy, kdy znovu zahřmí vzduchem Evropy vůně Kristova evangelia a otevrou se i uši hluchých.

Církev vedle Království

Zatím církev bojuje s důsledky konstantinského převratu, po němž bylo tak snadné a výhodné vstoupit do církve bez pokání a víry. Ovšem sám císař Konstantin je v tom trochu nevinně. Nevstoupil jako tak mnozí do církve, dal se pokřtít teprve na smrtelném loži. Skutečný zápas s pohanským náboženstvím byl odložen do našich časů. Církev se zatím naučila číst a studovat svatá Písma a pochopila, že z nepatrného hořčičného zrna vzrostlý strom není obrazem dějinného vítězství církve, ten čtyřmetrový strom, poskytující život ve stínu je naopak obrazem vítězství evangelia království Božího, jeho konečného naplnění, uskutečnění spásy, kterou Pán přislíbil nejprve těm, kdo mu důvěřují. Vždyť prorok Ezechiel zpívá o ratolesti z vrcholku vysokého cedru, která zasazena vyroste v nádherný cedr a všechno, co má křídla, bude bydlet ve stínu jeho větvoví (Ez 17,22–23). Daniel prorok (4,7–9) vidí obrovský strom, jehož výška sahala až k nebi. Polní zvěř pod ním nalézala stín a v jeho větvoví bydleli nebeští práci a sytilo se z něho všechno tvorstvo. Už z patosu a básnického vzepětí těch slov písmák pochopí, že tak vysoký, obrovský strom, sahající až k nebi nelze ztotožnit s církví. Církev se tedy vrátila – ráda nerada – k malosti a k službě, ne k méněcennosti a bezvýznamnosti; věří, že pravdě a lásce jejího Pána patří budoucnost a jeho služebníkům, větším nebo menším, místo z milosti v Božím království.