Za okny se honí černé říjnové mraky a já hledám důvody, jak vysvětlit dětem, že 30 dílů o bolševických esenbácích není ani sledováníhodná recese ani svižně sestříhaná detektivka, ale důsledky víc než 50 let starého února potažmo 30 let starého srpna. Jenže nezabírá ani argument dějinný (komunistická sebeoslava), ani estetické zvrácenosti.
Selektivní policejní ochrana veřejného pořádku, díky níž prošli sem tam hajlující skini na prvního máje Prahou, vzbudila už rozhořčení na mnoha stranách. Jen houšť. Netrpělivě čekám, až k houstnutí kritiky přibudou hlasy představitelů církví. Vyjádří svým vyjádřením, že jsou církve mravní oporou společnosti? A bude mít jejich vyjádření stejnou razanci, jako odpor vůči ministru kultury?
Do hodnocení práce a názorů předsedy Ekumenické rady církví P. Smetany zapojil se nám i anonym. Jakási buňka obeslala evangelické fary letákem, jenž obviňuje synodního seniora ČCE ze zrady reformačních ideálů a „kolaborace“ s římskými katolíky. Množství vykřičníků a způsob, jak autor umí česky, připomíná zašlé časy komunistických agitátorů.
Vodopády slov. Příval hovorů, promluv, projevů a rozhovorů. Nekonečné debaty. Svůdné a podvodné plamenné řeči. Vemlouvání slizkých ulízanců. Nicneříkající břečka keců. Reklamní slogany a fanatické skandování. Pomluvy, drby a senzace. Verifikace na způsob závodů o nejpůsobivější tlach. Kdo umí mluvit, ten vyhrál.
(inspirace k novoročnímu předsevzetí podle J 1,20)
Pojďte za mnou, já to tady znám, zněla nejhroznější komická věta kdysi v minulém desetiletí v divadelním kuse Poslední leč. Slovo senilního staříka se stalo rychle citátem, ožívajícím v nejrozmanitějších všedních i nevšedních kontextech.
A co vy na to, pane faráři? – zaznělo mnohokrát po NOVAckém pořadu Na vlastní oči 18. 8. 1994. – Ukázali mi, jak se kdosi ráchá komusi v břiše. No a co?
(1. Kor 5,68)
Velikonoce nám letos začaly naveskrz příkladně dětskou otázkou. A proč se pečou jidáše? No, byli jsme otroky v Egyptě a Hospodin nás vztaženou paží a v moci veliké… ne, tahle odpověď patří k jinému jídelnímu lístku. Proč se pečou jidáše?
Nejednoho z křesťanských čtenářů Svobodného slova rozrušila dne 29. 1. 1994 černě orámovaná zprávička na 2. straně, tučně zvěstující, že podle luterského teologa G. Lüdemanna „Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, nýbrž jeho pohřbené tělo zetlelo. Nepochybně ti, kterým se evangelijní vyprávění o prázdném hrobě (Mk 16,1nn a paralely) stává jakýmsi „důkazem vzkříšení, byli možná otřeseni.
Nekonečný letní seriál, kdo a s kým bude této zemi vládnout, rozčeřil na konci srpna překvapivý díl: předseda lidovců upekl s předsedou socialistů koalici, podporovanou komunisty. Ač už bylo dojednáno rozdělení ministerských křesel i konkrétní body programu, roduverní lidovci se vzbouřili a předseda rezignoval.
V té domácnosti bych se vůbec neodvážila vypínat televizi nebo se prosazovat s tím, že některé pořady neschvaluju. Ale naše dítě asi prohodilo, „naše máma se na olympiádu dívat nechce“ nebo něco takového, zkrátka mě při vstupu do televizní místnosti přivítala pěkně řízná reakce. Prý sportovci vynaložili velkou námahu a je třeba si jich vážit.