(inspirace k novoročnímu předsevzetí podle J 1,20)
Pojďte za mnou, já to tady znám, zněla nejhroznější komická věta kdysi v minulém desetiletí v divadelním kuse Poslední leč. Slovo senilního staříka se stalo rychle citátem, ožívajícím v nejrozmanitějších všedních i nevšedních kontextech.
V tomhle desetiletí mi odezní často v hlavě jako výsměšná odpověď na otázku, proč lidé odsud či odtamtud začali brát vážně a potřebovat zas dalšího podvodného mluvila, řečníka svůdce a fanatizátora. Ono i takovéhle slovo se stává tělem – slovo polopravdy, slovo zjevné nepravdy nebo rovnou nesmyslu, pronesené ve správný čas před správnými lidmi; fekálie dopravená informační kanalizací na správnou adresu – a hle, je tu nový mesiáš. Volá Pojďte za mnou, já to tady znám! a hlasu jeho vábničky naslouchá a následuje stále rostoucí houfec. Kdyby to nebylo tak hrůzné v počátcích i důsledcích, byla by to velká komedie.
Ale možná je to tak, že nejvíc ve světě bez Mesiáše povstávají mnozí mesiášové. Neboť jen tam, kde lze čekat Mesiáše, jen tam se může zřetelně ozvat křtitelovská odpověď – já nejsem mesiáš. Za mnou nechoďte. Já vás nikam nedovedu. Až tohle začne znít z všelijakých úst a kanálů, nebudeme mít ještě Boží království, ale rozhodně nám bude blíž – a rozhodně ubyde nářků, slz a skřípění zubů. Možná právě toto je dobrým úkolem pro křesťany (mesiášníky) pro tuhle dobu: naslouchat těm, kdo říkají – já nejsem mesiáš. A upozorňovat, že právě kolem takových nemesiášů je a bude místo i pro svobodu i pro naději. Neboť díky Mesiáši už mesiáše nepotřebujeme.