Sportovci sportují

Číslo

V té domácnosti bych se vůbec neodvážila vypínat televizi nebo se prosazovat s tím, že některé pořady neschvaluju. Ale naše dítě asi prohodilo, „naše máma se na olympiádu dívat nechce“ nebo něco takového, zkrátka mě při vstupu do televizní místnosti přivítala pěkně řízná reakce. Prý sportovci vynaložili velkou námahu a je třeba si jich vážit. Jak si to představuju – že by snad měli trénovat zbytečně? A když už se pro Čínu mělo něco udělat, mělo se to udělat před šesti lety. Ano, před šesti lety. „Cos udělala před šesti lety? No tak, cos udělala?“ Pípla jsem něco o demonstracích a až v příští vteřině si uvědomila nesmyslnost a trapnost toho, že vůbec odpovídám. (Ke všemu celou větou.) To už ale stejně bylo jedno, obrazovka pestře zářila a smysly přítomných chroustaly „největší událost světového sportovního klání“. Pohybovali se tam právě velmi hezcí koně, ti za nic nemůžou, to ví každý. Koně skáčou, sportovci sportují, otroci pracují, dozorci dozorují, ruští vojáci zabíjejí, čeští diváci konzumují. V neděli půjdou do kostela, kde zazní vhodná a nevtíravá přímluvná modlitba za trpící, možná i za ty v Číně.

Kromě toho, že za nic nemůžou koně, nemůžou za nic ani sportovci. Proto jsem dostala od hostitelů vynadáno: měli dojem, že bych olympijské sportovce chtěla z něčeho obviňovat, a to se nesmí, protože oni sportují zvlášť usilovně, a dokonce je přitom snímá televize. Prohlašuji, že neobviňuji sportovce proto, že usilovně sportují, ani proto ne, že tolik touží po tom, aby si lidé všimli, jak jim to dobře jde. Vadí mi, za jakou cenu to dělají. Letos nereprezentovali žádnou olympijskou myšlenku, reprezentovali podvod, nízkost a zábavní průmysl. Jejich sympatické tváře to nedokážou změnit. Pestré záření naší letošní srpnové zábavy je zamazané od krve. Nikoho nemohu nutit, aby to viděl se mnou, ale vidím to, a viděla bych to, i kdyby ohňostrojů a tanečků bylo ještě daleko víc, než jich čínští poskytovatelé zábavy do našich obrazovek dokázali narvat.

S vítězoslavným výkřikem „cos dělala před šesti lety?“ je to zvlášť hořké. Zakládá se na přesvědčení, že naše činy řídí jakési síly, které určují, co a kdy se má dělat. Jsou vystiženy neosobním, a proto pro obecné úvahy tak vhodným „se“. Mělo se udělat, nemělo se udělat. Když „se“ má něco udělat, vyčkáme, až nějací upachtění obránci lidských práv něco udělají; pan profesor se jim vysměje, a je to pak v televizi. Kalendář všech těch „se“, kdy se co neudělalo nebo udělalo hloupě, je zarámován základní premisou „nedá se nic dělat“. Představuji si zacházení s minulostí jinak, i směřování do budoucnosti jinak, a přitom ani nevím, jak na to, abych konečně přestala televizním mocnostem odpovídat celou větou.

Ezediáš Pumlan (tentokrát v sukních)