Za okny se honí černé říjnové mraky a já hledám důvody, jak vysvětlit dětem, že 30 dílů o bolševických esenbácích není ani sledováníhodná recese ani svižně sestříhaná detektivka, ale důsledky víc než 50 let starého února potažmo 30 let starého srpna. Jenže nezabírá ani argument dějinný (komunistická sebeoslava), ani estetické zvrácenosti. Dívají se na to všichni – nejen 24 % voličů KSČM, zní nejpádnější protiargument.
Zůstává zoufalá bezradnost – jak sdělit nechutnost toho, co se zdá jako nevinné laškování, jak vyslovit, že jde o voyérství neomluvitelné masovou účastí? Jak vyložit, že normalizační infekce je zákeřnější než žloutenka typu A?
Nakonec ti fracci slyší jen na jedno, když jsem se zarazil při zpěvu jedné staré nové písně: víte, proč považuji za nechutnost konzumaci takových parafaktů? Protože přece Nebudu jíst to, co zbylo od včera, staré zbytky s chutí cizích slin.