Nekonečný letní seriál, kdo a s kým bude této zemi vládnout, rozčeřil na konci srpna překvapivý díl: předseda lidovců upekl s předsedou socialistů koalici, podporovanou komunisty. Ač už bylo dojednáno rozdělení ministerských křesel i konkrétní body programu, roduverní lidovci se vzbouřili a předseda rezignoval. Komentátoři nešetřili jednoznačnými odsudky (pošlapání odpřisáhnutých principů, výron trvalé touhy být ve vládních křeslech za každou cenu atd.) i temnými výhledy, kam by to vedlo (předseda lidovců by musel chtě nechtě přihlížet všemu, co by Jiří Paroubek s požehnáním Vojtěcha Filipa prováděl.) Já si teď polínko nepřiložím, protože je mi bleskového konce té koalice líto. Její aktéři nevyčítali voličům, že volili tak jak volili, ale s těmi rozdanými kartami zkusili hrát tak, aby to neskončilo hned po prvním kole. Kibicové všech stran stolu se spojili a tu hru ukřičeli. Ale nemohou nám zakázat, abychom si s chutí představovali, co všechno taky mohla přinést.
Občasný úkrok stranou, který všechny překvapí, nemusí být jen hadí podraz, ale také krok, který vytvoří nové možnosti, průhledy, řešení. A tak si představuji, jak se realizují kusy oranžovo-černého vládního programu s rudým vzadu: Za hlasitého chmuření prezidenta, ale především za tiché podpory rudých oranžovo-černí poslanci hlasují pro novelu církevního zákona, napravující majetkové a další křivdy, spáchané stalinisty a normalizátory na církvích. Provádějí církevně restituční tečku. Schvalují konkordát s římskokatolickou církví, který pak husita Paroubek jede do Vatikánu podepsat. Ironie dějin pokračuje: Jiří Paroubek se rozpomene na mravnější počátky svého vládnutí a konečně postaví památník v Letech u Písku. Až bude postaven, rozhodne se vláda podobný památník iniciovat i v Jáchymově či Bytízu. (Proč ne, když její předseda prosadil odškodnění předválečných německých demokratů?) Nakonec odsouhlasí volební zákon, díky němuž voliči přestanou mít obavu volit malé strany, což (za předpokladu, že znechucení voliči komunistů zčásti zůstanou doma) způsobí volební účast a výsledek, díky nimž se do příštího parlamentu už komunisté nedostanou. O takouvouhle lest dějin jsme také možná přišli, když padla vládyschopná koalice Parou-sek (či Kalou-bek).
Kalouskova fantazie a drzost pokerového hráče mohla s leckterými zdejšími ledy pohnout razantněji, než bezmocná vláda, která povede zemi k předčasným volbám, jež nikdo nevolil a které vliv komunistů opět posílí. A tak přece jen skončím tak, jak je v tomto listu zvykem, totiž kritikou ČSL. Lidovci se ukázali jako partaj bez fantazie a bez odvahy. Prý svým odporem k rudě vyfutrovanému Kalousko-Paroubkovu koalování konečně dokázali, že mají páteř. Ale kdoví, jestli nezapomněli, že víra hodná toho slova se v určitý moment rozhodne právě tak, že vyprovokuje halasné moralizování kibiců zprava i zleva, unese ho a tím vytvoří prostor, kde teprve může vykvést něco bohulibého. Jestli to ovšem vykvete a co vykvete, to samozřejmě nemáme nikdy dopředu pojištěno. Ale tak už to chodí. V životě víry i v životě politickém.
Ezediáš Pumlan 28. 8. 2006