Ač se nám svět víry stále více „privatizuje“, totiž zesoukromňuje, přece víra roste jako odpověď na oslovení a pozvání uprostřed společenství – uprostřed církve. Prostředí konkrétního společenství, jeho konání liturgické i civilní, to je svět, který se na růstu a podobě víry zcela jistě podílí – a podílet musí, máli ta víra nést přídomek křesťanská.
Za okny se honí černé říjnové mraky a já hledám důvody, jak vysvětlit dětem, že 30 dílů o bolševických esenbácích není ani sledováníhodná recese ani svižně sestříhaná detektivka, ale důsledky víc než 50 let starého února potažmo 30 let starého srpna. Jenže nezabírá ani argument dějinný (komunistická sebeoslava), ani estetické zvrácenosti.
Nadace Divoké husy podporuje odvážné lidi a smělé projekty v sociální a zdravotní oblasti. Děkujeme Vám všem, kteří jste se k letu Divokých hus přidali.
Vlastní životopis Václava Vaško je zajímavým čtením.
„Stříbrovlasý sedmdesátník nekoketuje se záhrobím (postmortálnem), žije částečnou věčnost už zde, a je připraven vjet do Království Ježíše z Nazaretu na oslíku své na milost se spouštějící teologie,“ uzavírá svou bilanci K sedmdesátinám Jana ŠIMSY (čili Jak ulovit štiku) Milan Balabán (Kř. Revue 7/99).
Před 60 lety, 28. října 1939, volali lidé na Václavském náměstí tváří v tvář ozbrojeným SSmannům: My chceme naši československou republiku! Následoval pohřeb Jana Opletala, uzavření vysokých škol na tři roky, popravy, koncentrační tábory.
Zima třese kostmi
v Kostnici hranice marně plápolá
kdo by se vyhnul lži
když pravda zdání udolá
kost, oheň i lež
vábí mě psát poznovu
i když jak pisidská věž
se skláním od slovního projevu
mlčení, pád i slovo
mi látku zavírají
dejte mi právo
odejít i s veřejí
odejít do tmy, zimy a samoty
třásti se strachem