Ač se nám svět víry stále více „privatizuje“, totiž zesoukromňuje, přece víra roste jako odpověď na oslovení a pozvání uprostřed společenství – uprostřed církve. Prostředí konkrétního společenství, jeho konání liturgické i civilní, to je svět, který se na růstu a podobě víry zcela jistě podílí – a podílet musí, máli ta víra nést přídomek křesťanská.
Pohříchu však platí, že to je svět obývaný a ovládaný především dospělými. Děti tu mají stále ještě místo jako příchozí, kteří se mohou a mají zapojit, v zásadě ovšem s tím, že mohou pouze přihlížet a postupně přebírat jedině to, co vytvoří a nabídnou dospělí.
Ať pohlédneme na bohoslužby, písně, kázání, i na agendy, nebo rozhodování o financích – i na to, čím nejraději uspokojujeme své náboženské potřeby, vždycky se vše točí kolem zájmu, vkusu, názorů, hodnocení a potřeb dospělých. Zvěstování pro děti, zpřístupňování světa víry se v zásadě děje jako zpřístupňování dospělého světa, jehož těžiště spočívá právě v oné „dospělosti“. Že izraelské velikonoce otevírá otázka dítěte, že vítězící i ochraňující moc slova Hospodinova zní plně „ústy nemluvňat a kojenců“, že Ježíš proráží tajemnicky důležitou hradbu dospělých a uprostraňuje kolem Božího království dětem – to pořád ještě doprostřed společně sdíleného světa víry, do církví, sborů, patřičně nedolehlo.
Změnit tuto soběstředně dospělou mentalitu nejde snadno. Ukázat z ní ven, zpřístupnit jiný pohled na „obývání světa víry“ společně s dětmi, se pokouší příručka pro rodinnou katechezi Hrajeme si v Boží zahradě. Není to dějeprava ani katechismus, ale inspirace pro rodiče, kteří stojí o to vzít sebou na cestu víry i děti. Proto v ní dospělí v jednom z klíčových vyprávění sprásknou ruce „Jsme my to ale hloupí … vždyť jsme úplně zapomněli na děti!“ Nenabízí sumu znalostí, po jejímž osvojení dospělí přijmou děti mezi sebe, ale dětem – a jejich očima nově i rodičům – otevírá svět víry, sboru, bohoslužeb, bible, modlitby a nakonec i obzor života a smrti.
Vtahuje dospělé na hřiště Boží zahrady. Pohyb na tomto hřišti (ač to pro mnohé dospělé bude neznámý terén) bezpochyby prospěje: rodičům ozřejmí, že výchova ve víře je nejprve jejich odpovědnost – a až odvozeně může být odpovědností pověřených kazatelů a pracovníků s dětmi. Presbyterům připomene, že bohoslužby s aktivní účastí dětí nejsou nadbytečný „dětinský“ luxus, ale přiměřená odpověď na výzvy biblické zvěsti. Dětem umožní klást otázky a rodičům, aby je vnímali v jejich naléhavosti i inspirativnosti. Proto tu má místo rozhovor kostelníkovi, o svátostech i mrtvém morčeti.
Knížku napsala nizozemská autorka Tinie de Vries. Dobře přitom zpracovává starozákonní podněty pro katechezi – i starozákonní (či „hebrejskou“) zakořeněnost témat, konvenčně spojovaných jen s novozákonní tradicí, jako jsou svátosti nebo církevní rok. Jednotlivá témata otevírá motivačním rozhovorem, přičemž dětský pohled nenutí dospělého k „zdětinštění“, naopak mu nejednou umožní porozumět otázkám, které my dospělí mezi sebou řešíme nesrozumitelně a těžkopádně.
Hlavními, ne však jedinými adresáty jsou děti se svými rodiči. Užitek a inspiraci přinese i učitelům nedělních škol či náboženství. Možná povinně by si ji měli pročíst všichni, kdo sestavují zpěvníky, agendy a další pomůcky pro bohoslužebný život církve. Českému vydavateli je třeba vytknout, že důkladněji nepohlídal kvalitu překladu a nepokusil se knížku důsledněji ukotvit v praxi tuzemských církví. Tyto nedostatky však do značné míry vynahrazují vynalézavé ilustrace Jitky Hájkové.