Četli jste Pavlovu knížku Hostina chudých? Psal ji pro nás. Nemáme se utrápit sami nad sebou, ale směle přistoupit a nechat se hostit. Pozval tím sám sebe také?
Jsem na lesní brigádě, pořádané v Domašově s vedoucími Jardou a Pavlem. Byl jsem mrňous s uctivým odstupem od starších věkem, natož od vedoucích. Bylo to mé první pobývání v Jeseníkách v řadě, která se do mě natrvalo zapsala. O mnoho let později označil Pavel „naše brigády“ za čiročirou romantiku bez hlubšího smyslu. „Jak tomu mám rozumět?“ zeptal jsem se ho. „To že jsem řekl? Asi mě zrovna něco pěkně otrávilo.“
Studuji na Komenského evangelické fakultě. Pavel patří do kruhu hromádkovců, až se nakonec stává sekretářem prezidenta J. L. Hromádky. Mezi studenty vzrůstá odpor proti Křesťanské mírové konferenci (KMK) a prezidentovi Hromádkovi. Zpovzdálí zvažuji Pavlovo zařazení mezi „daňkovce“. Je tedy spíše biblista nežli aktivní ekumenik. Jak jde křesťanské mírotvorství pod moskevskou záštitou dohromady s bibličtinou? Pamatuji, že někteří honosní delegáti se netajili uznáním KMK: „Skvěle uvádějí na scénu teologii osvobození,“ tak mluvili mnozí ze třetího světa. „Naši vybraní delegáti jsou výteční revolucionáři, jen to musí být řádně daleko od našeho světa,“ my na to. „Podávají tu skvělé víno,“ pochvaloval si profesor Casalis. „KMK umožňuje navazovat styky Západu s Východem,“ tolik více delegátů. „Myslím, že jsme přeci jen něčeho dosáhli,“ parafrázuji posledního prezidenta, Canona Kenyona Wrighta ze Skotska. „Máme obsáhlou knihovnu a hlavně dost peněz, přežijeme…,“ odpoví poslední sekretářka a knihovnice, užívající přilehlé prostory kostela Žižkov I, na můj dotaz, co tam ještě po letech dělají. Pak se již domírovalo a vše vyšumělo.
Nastupuji do Telecího. Přijímám s podivem, že Pavel patří do klanu rodiny Filipi. Patří tedy mezi telecké rodáky? Poznávám, že Pavel do Telecího „trefí“. Pořizuje si chalupu na Landrátech na horním konci Telecího. A již je tu Charta 77. V jejím usilování jde o lidskou důstojnost. Vzrůstající tlaky církevního sekretariátu na církev vyvolávají snahu uhájit, co se dá. Jenomže co se dá? Co se nedá? Co se nemá dát? Jak nevidět odvahu těch, kteří museli ukončit farářskou službu? Přát jim kotelny, místa hlídačů a myčů oken?
Sestavujeme u Hejdánků chartovní dokument o církvi. Láďa přispívá dvěma poznámkami. První je k pokusu fakulty uchránit, co se dá, sestavením „fakultních tezí“, pro nás nestravitelných: „Za tezemi je jistě Pavel,“ odtuší Láďa. „Proč si to myslíš?“ „Protože je na fakultě nejbystřejší.“ Nikdo nenamítal. A Láďa podruhé: „Nic nepište, je to nesmysl!“ „Prosím tě proč?“ „Ne, nemáme se za sebe brát.“ „A kdo jiný by to měl za nás udělat?“ „To je úplně jedno. My to určitě dělat nemáme.“
Přesto jsme pokračovali. Nepřesvědčil nás. Nepřesvědčil? Ani dnes by nás nepřesvědčil? Co tedy máme dělat? Napadlo nás, že se za nás bere Někdo jiný? Anebo nebere?! Je možné tomu rozumět?
Na bohoslužby v Telecím přichází Pavel s manželkou Evou. „Dobrosrdečně“ Pavlovi říkám, co vím od Petra Uhla: „Tys byl, Pavle, ve skupině Názorové sdružení levice?“ Takhle breptám a pak se divím, že jsme je notnou chvíli v teleckém kostele neviděli.
Přichází dvaaosmdesátý rok. Pracuji na farské zahradě. Pavel s Evou procházejí kolem nás. Eva si mě přivolává k plotu a sděluje čerstvou novinku, že mám přijít o souhlas. Takhle spolu přeci nemluvíme. Nelíbí se mi to. Vážná zpráva přes plot? Mám hádat odkud zpráva pochází? Ale vždyť to není nic nového už po řadu měsíců. Nedokážu potlačit reakci, jízlivou: „Ale to já přeci vím.“ Vzápětí se za ni stydím. Stydím se opravdu?
A již jsme ve Skotsku – po jedenáct let. Navracíme se v devadesátém šestém. Působím jako farář na Spořilově. Na jedno období se stávám pražským seniorem. Ve funkci přijímám slib vinohradského staršovstva. Jeden ze slibujících je Pavel, profesor praktické teologie a snad zrovna děkan. Po několikrát navštěvuji bohoslužby, které Pavel vede. Potřebuji mu poděkovat za zvěstné slovo. Slovo, kterým Pavel potěšuje a také vyzývá. Na mé díky reaguje zdráhavě. Je odtažitý? Je plachý? Zaražený?
Jako spoluautor Pavel sestavuje knížku o Telecím, která vychází k šestistému výročí obce. Vyzývá mě, abych také přispěl. Nijak mě přitom neváže ani neomezuje: „Napiš o své službě ve sboru.“
Útlá knížka s bohatým a rozmanitým obsahem je výtečným počinem přispěvatelů a zvláště spoluautora. Dokládá, že Telecí je pro Pavla více nežli jen útočiště od pražských tlaků. Jak moc je mu domovem, jsem pochopil, když jsem ho v Praze navštívil nedlouho před jeho smrtí: „Tak rád bych se ještě do Telecího podíval. Ale už to zřejmě nepůjde.“ Zaraženě jsem mlčel. Jeho asketicky prostý byt a jeho nasazenost ve službě těžce nemocné Evě, nakonec dožívající ve středisku diakonie v Krabčicích, mně posbíraly všechna slova. Ne, nebyla to radostná návštěva. Nebyla ani příliš vstřícně vzájemná. Zdála se mi plná neurčitého ohledávání, neurčitého očekávání. Jsme tedy přeci jen, nějak, poněkud – ale zřejmě spolubratři v jedné církevní rodině?
Ještě je vidím, Pavla s Evou pár měsíců předtím v létě. Přicházejí, či s námahou se přišourají do svého kostela na Vinohradech, kde kážu jako host. Přišli snad na mě? Ano. Vlastně ne. Určitě ne. Přišli do svého sboru. A já v něm kážu. To však znamená, že k nim patřím a oni patří ke mně. Vrací se mi nakonec vstupní otázka: Pozval Pavel k hostině chudých vedle nás také sám sebe? Ano, pozval. Pavel – můj a také náš spolubratr.
Březen 2015