Komu být práv? Rozloučení s Janem Šimsou

Číslo

Jendovým jménem se zeptám: Komu být práv? K tomu ovšem člověk potřebuje svědomí. Zjitřené, probuzené a neklidné, trvale připravené se projevit. Pak je ovšem nesnadné je krotit. A je to třeba? Je to vůbec třeba? Ale pozor! Neuspěchejme to. Tak tedy komu být práv?

Otci, nepřítomně přítomnému?

Tedy Otci nás všech? Jistě skrze svědomí, ovšem tak, že zvláště kritické, či krizové a rozhodující situace jej připomínají.

Však k tomu nás vede na smutečním oznámení Žalm 31, či označení tohoto shromáždění jako poděkování Pánu Bohu za Jendův celý život, jak profesně – evangelického faráře, tak jako svědka přemnohého dění – ale vždy a právě v souvislosti s tím, kterého nepřestával vyznávat slovem i životem.

Být práv manželce Mileně,

tedy Milence? Ano, ovšem. Však ona se připomínala v trvalém rozhovoru, trvalé interakci, trvalém vyhlížení a vzhlížení vzhůru. Jak vzhůru? K tomu se snad vrátíme.

Však to zřetelně poznamenalo jejich společný život po vehementní obraně Milenky a trváním na oprávněné vehemenci zákroku, která Jendu přivedla do vězení a rozpoznání temnot, které velmi zřetelně zakusil jeho otec Jaroslav. Mám pocit, že právě tato zkušenost může vybavit některé takto postižené citlivostí, kterou my, kteří jsme nezažili život za mřížemi, můžeme získat jen se značnými obtížemi.

Být práv rodině, zvláště dětem?

Ale ovšem – i když tady se již situace komplikuje. Jejich vstupování do života postupně vede k od-važování vlastní role, která začíná odstupovat, jakoby slábnout, ale spíše nabývá nové podoby, kdy z těch, kteří jsou plně vydáni a oddáni, se postupně stávají partneři, přátelé a také kritici, oponenti. Ale ano, ovšem že také podpěratelé. Pomocníci, až nejmilejší bližní společně s Milenkou.

Vzpomínám, jak nám Milenka s Jendou kladli na začátku našeho manželství toto na srdce: Každý večer si uspořte chvilku, kdy si povíte, jak „to všechno bylo“, ať si můžete odpustit….

A k dětem: Znovu vidím v duchu naše dva malé kluky, Lukáše a Benjamina, jak se vydávají na 2–3 dny do Brna – na Milenkou připravený program, „aby nám ulehčili“… a jak se naši kluci nakonec k večeru vracejí totálně „saturovaní“.

Být práv rodině církve?

A tady shledávat, že jde hlavně o rodinu sboru, v čase vlastního aktivního povolání. Ale jistě také sboru, ke kterému se dostával Jenda již mimo službu, ale který spolutvořil, se kterým se spoluradoval i spoluplakal.

Zase jen malou poznámku z nepřeberného množství: Paní profesorka Komárková si postýskla, jak se mohou ti prosetínští tak lehce smířit s tím, že Jendovi byl odebrán souhlas. Po úvaze dodala: No ano, oni dál žijí své dny plné mnohého… Našel jsem v tom pochopení na obě strany. Postih je trápil – a přece je život vedl dál. Však vzpomínám, jak u nás v Telecím bylo také nějak bez odezvy, když jsme odcházeli nadobro. A přeci vůbec nebylo. Však co to je mlčení? Jen se mu snažit rozumět.

Tak se dostáváme k celku rodiny církve Českobratrské evangelické. Zde se však ono nasazení vyjevuje rozporuplně. Cožpak mohu být nějak spolu-práv v okolnostech, kdy se náhle ono svědomí jakoby příčí, vykloubí se ze souřadnic až trpělivé solidárnosti a přívětivého očekávání spravedlivého, pokojného a láskyplného spolužití, spolubytí a spolujednání?

Vidím Jendu v jeho laskavosti vůči „všeobecným kněžím“ neordinovaným, a na druhé straně někdy velmi ostrý hlas až k nesmlouvavosti vůči kolegům, kolegyním… Malý příklad: Když jsem předsedal farářskému spolku, vyzval nás Jenda otevřít možnost „přiznat se“, či „vyznat“ z minulých vin, kompromisů, nařčení, určenou těm, kteří o to budou stát. Měly být otevřeny všechny možnosti: vystoupení při farářském kurzu, anebo rozhovoru s výborem spolku, či jednotlivci… Ptal jsem se tenkrát Jendy: „A ty vidíš postižené, kteří to potřebují a přijdou?“ Jenda odpověděl jasně: „Ano, je jich dost.“ Nepřišel tehdy ani jeden. Zde běží čas po léta. Milenka s Jendou nás navštěvují v Praze. Vůbec jsme nechápali, odkud nemocný Jenda nabírá tolik energie na dlouhý rozhovor. Z něho jsem měl jeden převládající pocit: Jenda se stal z nesmlouvavého kritika zpovědníkem, anebo spíše zpovědnictví zřetelněji doplňovalo jeho kritická slova.

A pak dále a nějak podobně s rodinou společnosti

– jak naší dnes české a pak evropské a světové… Oj, oj! Kolik to otázek, kolik problémů, kolik bolestí! Ale snad i nadějí? Ano nadějí. Však nejsme „sami sví“… Ano Jenda či pro mnohé Honza Šimsa byl homo politicus. K tomu ho vedl mnohohlasý odkaz nejen otce a přemnohých dalších (YMCA, atd.) Přispěl k tomu také J. L. Hromádka, kterého nepotřeboval po srpnové okupaci 68. roku začít obcházet… Z Hromádky Jenda mnohé podržel jako nosné, vždyť také vždy držel pevně, že „pole je tento svět“.

Ale ještě jedna poloha: Být práv přátelům

Ano, za ně být hotov až i život položit. Opravdu? A jak? Však jsme někteří zažili momenty, kdy se až jaksi rozsvítilo světlo vzájemnosti, blízkosti a vnitřního chápání mnohých souvislostí a mnohých nástrojů na společné cestě. Zde se snad začalo v určitém smyslu vyjevovat, že ono svědomí koneckonců si vyžaduje takové probuzení a zároveň kriterium, které není „jen z nás“. Přeci k tomu, aby svědomí spoluznělo, je třeba, aby bylo laděno, aby bylo v souladu s normou, která není moje, či která není jen moje.

Vzpomínám, jak jsme jednomu z kolegů a přátel tehdy jistě neusnadňovali jeho farářování zde ve sboru. Oba jsme se s Jendou před pětatřiceti lety navraceli z policejních služeben po výsleších a spontánně přišli na faru k Jarkovi Vítkovi. Zatímco my dva jsme si vyměňovali zkušenosti z postupu brněnské StB, Jarek prožíval prekérnost situace a přes záclonu pohlížel z okna na ulici. Když jsme pak faru opouštěli a Jarek s námi vyšel na ulici, náhle kolem prosvištěl služební žigulík a z otevřeného okénka nás všechny tři kdosi vyfotografoval. Obrázek, myslím, nikomu z nás nedali, takže to vlastně nemohu doložit jako pěkný suvenýr… No vidíte!

A ještě jeden obrázek. V duchu nanovo vidím kroužek přátel u paní profesorky Boženy Komárkové. Paní profesorku připomínat se vždy sluší a myslím, že i musí. Ale já si dovoluji jmenovat alespoň jednoho z dalších účastníků, a to Jaroslava Šabatu, mezi námi jako milého Samařana. On se mě jednou zcela nečekaně zeptal: „A co se to, Tomáši, děje ve Vancouveru“? Neměl jsem nejmenšího tušení. Jaroslav nato: „Ale tam je přeci sejití Světové rady církví a poprvé má dojít k neformálnímu setkání uznaných a persekvovaných baptistů ze Sovětského svazu.“ Od něho jsem také slyšel poprvé a jasně, že klíčem k Evropě je Berlínská zeď. Co by asi řekl, a s ním i paní profesorka a Jenda a další z kruhu vzácných přátel, ke zdem, které dnes stavíme, ať je nazýváme, jak chceme. Navíc, poznamenává prorok Jeremjáš, stavíme přečasto z kamenného materiálu v našich srdcích.

A tady přichází otázka, komu být vposledku práv? … Ano je to Otci nejvyššímu, dárci života, dárci svědomí, dárci okolností, ve kterých smím a mám „být práv“. Ne, není to tak, že jinak tě odsoudí, zavrhne – ale v tom, že ty chceš, potřebuješ, pídíš se a prahneš po tom, abys byl práv Milence, dětem, sboru, církvi, společnosti, přátelům – práv pro něho samého, který láskyplně očekává… Očekává, že to zvládneš? Nezvládneš? Ale vždyť on to ví. On tě stejně chce přijmout. A náš obraz tohoto světa, který je polem, který je údělem, je námahou a napětím, je až nastaveným zrcadlem našich nedostatečností a nestatečností i selhání a selhávání. Najednou ustupuje do pozadí, aby vystoupil v plnosti Otec Nejvyšší, Pán Věčností, plný milosrdenství a slitování. A tak ne nám, Pane a Otče náš, ne nám, ale Tobě buď chvála i čest!

Jemu na počest sám sebe povzbuzuji: Sursum corda – zmužile se měj a toto evangelicky usedlé a intelektuálsky vychladlé společenství – no to jsem přeci já – se pokus rozezpívat jednoduchým chvalozpěvem našich karibských přátel ve víře: Halle, halle, halle-luja!

Brno, 16. 4. 2016