Z několika míst „Protestant“ských spřízněnců přišlo vyzvání něco „přičinit“ o Severním Irsku. Dost zřetelně tuším, že tazatelům jde o tentýž okruh otázek, které trápí většinu z nás: Kde se bere ono smrtelné a smrtící zlo, které tam nacházíme? A jak si takovou zavilost mohou zodpovědět ti, kteří se hlásí – a to jak protestanté, tak i katolíci – k pokojnému a život důsledně navracejícímu Kristu?
Odpovědět se stručnou rozbolestněností, že to není v životě křesťanstva a křesťanských společenství poprvé, nám moc nepomůže. Snad jen k přiznání vlastní náklonnosti ke zlu a nesmiřitelnosti. Jinak ale nenaznačí zvláštnost irského konfliktu.
Ještě snad poznámku, že snaha uchopit iracionální zlo prostředky lidského slova a lidských úvah, je v daném kontextu podobné, jako kdybychom sami chtěli dosvědčit vraha, který právě na nás dokonává svůj vražedný akt. Ne, nedosípáš svou odpověď. Mordýř tě předešel.
Začnu několika údaji: V Severním Irsku žije něco přes 1,6 milionu lidí. Obývají šest z původních devíti oblastí staroirského Ulsteru. Podle sčítání z roku 1991 se asi 50,6 procent pokládá za protestanty a 38,4 za katolíky. Většina protestantů jsou potomci skotských a anglických usedlíků, kteří se přistěhovali na severovýchod Irska v 17. století. Kulturou a tradicí jsou to Britové a chtějí zůstat ve svazku s Velkou Británií. Vedle nich a společně s nimi tam žije také římskokatolické obyvatelstvo. Kulturně a historicky jsou to většinou Irové, kteří touží po jednotném Irsku.
Politika britské vlády je respektovat vůli většiny, která si dík početní převaze protestantských skupin přeje zůstat součástí Spojeného království. Tím se tedy vytváří onen paradox jako trvalý základ sporu: Irský ostrov jako celek je převážně katolický s protestantskou menšinou, ale na severní oddělené části ostrova je ona menšina většinou. Střetávají se tedy dva velmi zřetelné argumenty: Ten první, jednoduchý a snad vposledku nevyhnutelný (kéž pokojně dořešený) je jednotný ostrov pro všechny. A ten druhý, který drží britská vláda, je založen, jak už jsem uvedl, na vůli většiny na onom územním celku, který vznikl historicky: Oddělené Severní Irsko.
Jak k tomu tedy došlo? Ve dvanáctém století vládu Vikingů v Irsku ukončila anglická invaze. Velká část ostrova byla uvedena pod kontrolu anglonormanskou. V průběhu středověku pak Anglie příliš do vývoje nezasahovala. Potom za vlády královského rodu Tudorovců docházelo v Irsku k anglickým intervencím. Zasahování Anglie se vystupňovalo zvláště za vlády Alžběty I., kdy byla vedena přímá kampaň proti irským vzbouřencům. Hlavní ohnisko jejich odporu bylo právě na severu v provincii Ulster. Odpor vzbouřenců byl zlomen v roce 1607 a Ulster byl pak osídlen velkým počtem anglických a skotských protestantů. Jejich náboženství je zřetelně odlišovalo od původního katolického obyvatelstva Irska. To mělo zaručit určitou stabilitu. Mocenský zásah anglické monarchie a vytvoření angloirského osídlení byly ještě stvrzeny vítězstvím protestantského Williama Oranžského nad katolickým Jakubem II. v bitvě v Boynu roku 1690. Následoval komplikovaný vývoj, který postupně přivedl Británii k uznání Nezávislé Irské republiky v roce 1921 s tím, že Severnímu Irsku bylo ponecháno právo se odtrhnout a vrátit do Spojeného království. To se také stalo v roce 1922. Pokračující napětí a boje mezi těmito dvěma celky se dovršil v roce 1949, kdy Irský stát opustit britské společenství národů, zvané Commonwealth, a stal se Irskou republikou.
V Severním Irsku pak trvala napětí v oblastech, kde v místní správě měli převahu příznivci Unie (Británie). Katolická strana žila s častým pocitem diskriminace zvláště v otázce rozdělování pracovních míst a bytů. V roce 1967 začala s hnutím za lidská práva, které mělo usilovat o sociální a ekonomické reformy s cílem zrovnoprávnit katolickou stranu s protestanty. Začaly také protestní pochody za vzrůstajícího odporu ze strany unionistů (stoupenců Unie s Velkou Británií). Od roku 1969 pak začaly také sektářské nepokoje. Severoirská vláda nakonec požádala o zaslání Britských jednotek, které by udržovaly pořádek. Sektářské rozdělení se stalo živnou půdou teroristických skupin. Snaha po nastolení pořádku přešla v zoufalé pokusy, jak čelit terorismu. Ukazoval se na obou stranách. Zde je možno jmenovat zvláště Irskou republikánskou armádu a obránce svobodného (to jest odděleného) Ulsteru, obě skupiny organizované jako paramilitaristické bojůvky.
Zdá se dnes až neuvěřitelné, že se začíná rodit naděje narovnání a smíření. Vnějším povzbuzením je udělení Nobelovy mírové ceny představitelům obou protivných stran, kteří se přičiňují o setkání, dialog a pokojné narovnání. Jsou jimi John Hume, předseda katolické sociálně demokratické strany z katolické strany a David Trimble z protestantské Ulsterské unionistické strany.
Irsko žilo po staletí v nedostatcích. Podobně jako Skotsko prožívalo vlny vystěhovalectví. Dnes narazíme na Iry na mnoha místech světa, zvláště pak tam, kde mohou užívat svou mateřštinu – angličtinu.
V minulosti hlad přiváděl Irské rodiny do Británie za prací. Jako nejchudší z chudých tvořili v Glasgow sociálně nejnižší vrstvu obyvatel. Naprostou většinou to byli katolíci obvykle s pěknou řádkou dětí a s nezbytnou dávkou bezstarostnosti, nesenou kousavým humorem, otevřeností a ochotou vyzpívat svou bídu na ulici i v hospodě. Jsou tam dodnes, již usazení, zajímaví, veselí, všelijak jinak vnitřně ustrojení nežli jejich protestantští spoluobčané.
Je pozoruhodné, jak v určité dějinné chvíli společenství určitého charakteru odpovídá na své strasti odlehčeně, s nadějí a humorem. A jindy zase se zavilostí, odporem a ponižováním protivné strany. Tak to dokázaly obě komunity. Jejich vzájemné nesmiřitelné ponižování a znicotňování druhých vedlo k neuvěřitelným zvěrstvům, vraždám a nekontrolovatelné nenávisti. Jak to, že se rodí naděje? Je to jen z člověka? Dárci nové naděje buď chvála i čest!